Když budu …
…mít samé jedničky…
…když pak vystuduju vysokou školu…
…když budu mít doma uklizeno…
…když budu mít manžela, který se o nás bude hezky starat a bude mě mít rád…
…když budu mít dokonale vychované děti, které se budou usmívat a zdravit…
…když budu mít dokonalou práci, která nás uživí a mě bude bavit…
…když budu mít každý den navařeno pro celou rodinu a večer se všichni sejdeme i večeře a budeme si povídat, jak jsme prožili den…
A k tomu všemu budu mít čas se o sebe starat, abych byla pořád krásná, zdravá, štíhlá a žádoucí.
…budu pak dokonalá?
Dokonalost je jen iluze, a proto nemá smysl se za ní hnát.
Vánoce víc než kdy jindy spouští v mnohých z nás staré programy, zažité z dětství a mnohdy ještě mnohem déle.
Tradice, které se dědily z generace na generaci mohou být moc fajn, ale zároveň mohou být hodně zhoubné.
Co si tedy často neseme z dětství?
Moje babička pekla, moje maminka pekla, já musím péct taky. Minimálně 10 druhů cukroví. Všechny musí skvěle vypadat a ještě lépe chutnat. I v dnešní době ještě stále mnoho žen upadá do smyčky vaření, pečení a nestíhání.
Pečení jsem pojala po svém už dávno. Vánoční cukroví = perníčky peču jen s dětmi pro radost. To, co upečeme, totiž hned sníme. Vystavovat by se ta krása ani nedala, protože naše výtvory jsou všechno možné, jen ne reprezentativní.
Jediné druhy cukroví, které vlastně s chutí jím, jsou právě perníčky a vosí hnízda a obojí si nechávám udělat. A také každý rok pak u nás v Open English dáváme dětem nazdobené perníčky. Ne, opravdu je nepeču sama. Můj den má jen 24 hodin.
Padnout únavou, ale hlavně, když bude nazdobeno. Všude dečky, světýlka, krásně naklizeno, umytá okna, podlaha se bude blyštit a já se do toho budu usmívat a vítat hosty.
Teď už jsem dokonalá?
Vybavuju si babičku, která tohle všechno zvládala. Byla báječná. Usměvavá a téměř vždy dobře naladěná. Ale měla dědu, tedy mého dědu, který ji finančně zaopatřoval. Babička neřešila, jaké účty kde zaplatit a kde na to vezme. Děda, co se týče kulinářských dovedností, si uměl tak akorát uvařit kafe. Myslím, že by bez babičky zemřel hlady. Ona se starala o teplé jídlo a o to, aby byl domov domovem a on zase o finance a aby bylo vše poplaceno.
Vzhledem k tomu, že musím doma suplovat muže i ženu v domácnosti, některé věci si zkrátka musím odpustit. Se třemi dětmi doma tedy rozhodně naklizeno nemáme. Všude se neustále válejí nějaké hračky, oblečení, výkresy a jiné výtvory. Máme ale co jíst, náš dům zdobí 4 stromečky a další tři máme na zahradě.
Miluju světýlka, která máme všude, kam se podíváme. V oknech, na poličkách, na chodbě. Když je večer klid a já mám čas si sednout s čajem do postele, užívám si té světelné nádhery.
Je u nás milá atmosféra a rádi přijmeme na návštěvu přátele, se kterými se podělíme o to, co doma máme. Pokud se někomu u nás nelíbí, je to v pořádku.
To obnáší být neustále upravená, obzvlášť, když jdu na nějakou z dvaceti besídek či vánočních koncertů. S sebou nesu svých ručně nazdobených 10 druhů cukroví a po nocích balené dárečky pro učitele, lektory, instruktory. Děti jsou ve svátečních oblecích, čistých a nažehlených a budíme obdiv všech kolem. Áááách.
Asi je Vám jasné, že takhle to také úplně nemáme.
Úpravu zevnějšku dělám zásadně, když už jsou děti v autě, stejně tak se v tu dobu teprve převlékám. Obtisky dlaní od kečupu se na černých šatech totiž vyjímají naprosto úžasně, stejně tak, jako nudle z nosu, které si do mě s chutí obě dvojčata otírají.
Moje kamarádka, maminka 4 dětí, mi zrovna nedávno povídala, že opravdu nestíhá obíhat všechny besídky a koncerty. Došla ke skvělému rozhodnutí. Příští rok vyrazí každému dítku jen na jednu akci. Uvidíme, zda jí to předsevzetí vydrží.
Jelikož nepeču, učitelům dávám na Vánoce většinou láhve vína. Jsem přesvědčená o tom, že je s chutí využijí.
Je to tady. Budou naše Vánoce šťastnější a veselejší, když budeme dělat všechno, co si myslíme, že se od nás očekává?
Štědrovečerní večeři jak z fotky na obálce prestižního časopisu, nazdobenou tabuli a kolem sebe usmívající se ostatní členy rodiny?
Když vidím ta krásná PF usmívajících se rodin, vzpomenu si vždy na naše focení. Je prakticky nemožné, mít všechny moje děti na jednom místě, sedící nebo stojící chvilku bez hnutí. Výsledek je tedy takový, že je pokaždé někdo rozmazaný, kouká jinam a nebo se tváří jako imbecil, mně nevyjímaje.
Takže tady je jediná, co vyšla úplně nejlépe ze všech našich vánočních fotek.
„SÍŇ“ zakřičí půl vteřiny dvojčata a okamžitě odbíhají jinam.
Byly časy, kdy jsem pravidelně na Vánoce ulehla. Buď já nebo pak, když jsem už měla syna, on. A vím, že nejsem výjimka. Na Vánoce marodí neskutečná spousta lidí.
Proč?
Intuice nám říká STOP. Je to takové varování, ale my mu málokdy věnujeme pozornost. Říká nám, že takhle už ne. Že takhle už dál nemůžeme. Ale my jedeme dál. Nevěnujeme pozornost tomu, co nám intuice říká, protože jsme se naučili fungovat na 100%. Neustále.
Letos jsem hodně zpomalila. Místo lítání po domě, jsem si chodila s dětmi po obědě lehnout. Tělo říkalo, že už si potřebuje odpočinout a já jsem přesvědčená, že kdybych ho neposlechla, ulehla bych s něčím horším, než jen rýmou.
Ke konci roku také často bilancujeme. Říkáme si, co se nám povedlo, co chceme do nového roku jinak. Někteří si tvoří tzv. vision boardy, někdo dělá nástěnku snů, někdo si sepisuje seznam přání.
Jsem přesvědčená o tom, že sepsat si, co se mi povedlo a nebo, jaký jsem měla úspěch, i když to mohou být zdánlivě nevýznamné události, je velice důležité v přitahování úspěchů, kterých chceme dosáhnout příště.
Před několika lety jsem si začala psát seznam přání. Čísluji si ho a pak jednou za čas procházím a kroužkuji to, co se splnilo. Je zajímavé se tím pak pročítat, protože poměrně hodně přání se vždy vyplní. Ta, která se nevyplnila, jsou zpravidla taková, která jsem sama přestala považovat za důležité.
A co přeji Vám?