Vstala jsem z mrtvých

Ranní vstávání a obstarání dětí, svačiny, na vše dohlédnout, vyprat, vyžehlit, nakoupit, vést v patrnosti všechny besídky, koncerty, dárky pro kamarády na oslavy narozenin, pro učitele k Vánocům… Tlak na to být superženou, supermámou, supervším…

Do toho samozřejmě pracovat, vydělávat peníze a starat se o dům a zahradu. Když je na to žena sama, je to někdy prostě moc. Znáte to?

Tenkrát byl prosinec a já už byla vyřízená a potřebovala jsem se zastavit. Ten chaos na konci roku děti završily postupnou virózu a já po 2 týdnech totálního vyčerpání z nevyspání jsem cítila, že už to nedávám. Chtěla jsem 3 dny volno, abych se alespoň trochu zregenerovala.

Jenže ouha, v práci mě nutně potřebovali, a tak nastalo vyčítavé přemlouvání, že bych měla přece po tom, co jsem nepracovala 14 dnů, pěkně nastoupit do práce.

Ten osudný schod jsem prostě neviděla.

Šlápla jsem špatně, sjela mi noha v ponožkách a já už si pamatuji jen tmu. Bylo to jak ve zpomalené grotesce. V té černobílé, kde se nemluví. A pak ten BANG. Slowmotion v realitě. Nohy letí nahoru a tělo padá. Vy dopředu víte, že to bude hrozně bolet.

Odnesla to žebra, krk a hlava. Ležela jsem na kamenných schodech a hlavou mě běželo jediné:

“Co bude s dětmi?”

Myslela jsem, že umírám.

.

.

.

Následovala rehabilitace. Taková ta klasická. Jsme přece součástí systému. Takže magnety, kryoterapie, měkké techniky (rozumějte prohmatání trvající 20 minut). To vše bylo ale úplně k ničemu.

• Magnety neměly absolutně žádný efekt.
• Kryoterapie mi potíže ještě zhoršila, protože foukání ledového dusíku na místa, kde se tvoří spasmy (svaly se dostávají do křeče a vy s tím nemůžete nic udělat, leda si lehnout na zem a začít se kroutit a protahovat a modlit se, že to přejde) prostě dle mého nedává smysl.

Po čtyřech měsících jsem byla “propuštěna”. Žebra byla srostlá, hlava už nebolela, migrény přešly, s krkem už se také dalo relativně dobře hýbat, záda pořád bolela a křečovala, ale co, honem do práce, že?

Teď vím, že jsem to vzala za úplně špatný konec.

No a někdo možná už tuší…

Protože když se nepoučíme, dostáváme další, opravnou šanci.

Za dva roky jsem letěla znovu. Na jiném místě a už jsem neumírala, ale záda dostala opět co proto.

A jsme v systému, musíme poslouchat západní vzory i v léčení.

Že to nepomáhá? A komu to vadí?

Čekárny jsou plné brblajících lidí, kteří si stejně počkají na rehabiltaci, která jim nepomůže. Možná to má někdo jako koníček. Jiný na “ulití” ze školy nebo z práce. Někdo tomu dokonce věří.

Pojala jsem to tedy jako psychosociální experiment.

I když jsem říkala, že magnety nechci, protože mi ničím dříve nepomohly, nebyl to argument pro fyzio lékařku. Třeba by teď pomoci mohly. Ok. Vzala jsem to jako 20 minut relaxace. Budu ležet a nic nedělat, to se mi často nenaskytne.

Další výzvou bylo odstínit ty řeči kolem.

Ostatní pacienti si totiž přišli na rehabilitaci popovídat. Zjistila jsem, že ještě nejsem na úrovni osvícených mnichů, nevnímat mi to nešlo.

A tak jsem si jen opakovala v duchu:

“Dýchej, dýchej.”

Dalším experimentem bylo “opíchání”.

Ve vší počestnosti, samozřejmě. Slýchávala jsem toto slovo často, dříve jen u starších lidí ve spojení s kolenem a zády převážně, ale v posledních letech ho začala používat i mnohem mladší generace (v souvislosti s bolestí), a tak když mi paní doktorka nabídka injekce, řekla jsem si, že člověk by měl vyzkoušet všechno. Na dotaz, co to všechno daná injekce obsahuje, mi odpověděla dost neuspokojivě, a tak jsem si raději nepředstavovala žádné chemické vzorce drog, které mi postupně vpichovala do zad.

Celkem to bylo něco mezi 11 a 19 injekcemi, v určitou chvíli jsem to přestala počítat, jak jsem k sobě tiskla čelisti. Dalších několik dní jsem si nemohla na záda ani lehnout, jak místa vpichů hrozně bolela. Možná to je strategie, jak odvést bolest jinam, přemítala jsem.

Další návrh léčby, který se měl týkat infuzí, jsem již s díky odmítla a přehodnotila původní názor o tom, že člověk by měl vše vyzkoušet.

Následovala elektroléčba.

Možná to znáte z reklam, kde se do svalů pouští elektrické impulzy a svaly tak cvičí, i když člověk kouká na televizi a ukusuje k tomu tabulku čokolády.

Mně takhle skákaly svaly na zádech. Bylo to nepříjemné až bolestivé. Druhý, třetí a čtvrtý den jsem se nemohla hýbat. První den jsem dokonce nevěděla, jak vstanu z postele.

Protože se jen tak nevzdám, dala jsem tomu ještě jeden pokus, který mě utvrdil, že tudy cesta opravdu nevede.

Zbytek rehabilitace jsem absolvovala tím, že jsem si nechala promačkávat bolavá místa a vytahávat hlavu, což je skvělá věc, kterou si sama neudělám.

A příběh by se mohl opakovat. Naštěstí jsem pochopila včas (snad) a pojala to KONEČNĚ po svém.

Chcete radu?

Zajímá vás, co jsem změnila? Co jsem udělala, aby mi bylo dobře?

       1. Tak za prvé. Přijala jsem zodpovědnost za své tělo. Milí zlatí, přiznejme si to.

Doktor ani rehabilitační personál není zodpovědný za vaše zdraví. Oni nejsou povinni vás z něčeho uzdravit. Navíc jsou placeni za to, že mají pacienty, takže ruku na srdce, většině z nich jste vlastně úplně ukradení.

       2. Za druhé. Začala jsem cvičit. Nejprve dýchání.

Je to tak prosté a přitom tak zásadní. Všimněte si, jak často zadržujete dech. Nebo dýcháte přerývavě. Povrchně. Vzala jsem to zgruntu a poradila se s někým, kdo dýchání rozumí. Začala dělat dechová cvičení a světe, div se. Začalo se měnit mnohé.

Cvičení rehabilitační se dá zvládat i doma, jen je potřeba vědět, jak na to. Opět mi pomohli lidé mimo systém. Nebylo to ale zadarmo, nejde to totiž ze zdravotního pojištění.

       3. Za třetí, převzala jsem zodpovědnost za to, co si cpu do těla.

Jídlo, pití a doplňky. Zapomeňte na lékárny, jsou tu jen proto, aby vydělávaly farmaceutickým firmám.

To, co mi  pomohlo, jsem našla opět mimo státní zdravotní systém.

Efekt jsem už po měsíci poznala na nehtech. Byly pevnější, méně se lámaly. Dříve jsem mívala téměř papírové nehty a neustále se mi třepily a zalamovaly.

Měla jsem z tohoto výsledku radost, ale protože jsem řešila hlavně záda, nehty nebyly to, kvůli čemu bych skákala do stropu.

Po dvou měsících jsem si všimla, že mi rostou rychleji vlasy. Začala jsem mít delší odrosty a pak postupně dál se stávaly silnějšími a začaly růst na místech, kde jsem měla vidět kůži hlavy. To už jsem se radovala mnohem víc, protože jsem dřív mívala dlouhé bohaté vlasy a po dětech dostaly šíleně zabrat.

Po šesti měsících (ne úplně pravidelného užívání tohoto skvělého kolagenu, protože jsem na to trochu lajdák) jsem si uvědomila, že už mě záda skoro nebolí! Vlasy mi za tu dobu vyrostly o 15 cm a co je hlavní, houstnou! Mám podrostů tolik, co vlasů předtím!

Za posledních deset let jsem vyzkoušela mnoho kolagenových produktů (nejprve právě z lékáren, pak z různých soukromých firem). Přípravky měly různé chutě, zápachy, barvy, tvary i ceny. Bohužel jsem s nimi nezaznamenala žádný viditelný efekt.

A tak jsem hledala dál, až jsem našla.

Varování! Není to pro každého. Dle mého názoru je naprosto odporné chuti (náš kocourek je jiného názoru, tomu to vyloženě chutná). Ale já jsem naprosto přesvědčená o tom, že za ten efekt to stojí. Takže si jdu zacpat nos a zapít to zázvorovou limonádou.

Na zdraví!!!

PS: Tento skvělý produkt je jmenuje Flexi (není totiž kolagen jako kolagen) a Vy ho můžete mít taky. Můžete být bez bolestí nebo si můžete opět užívat pohled do zrcadla na krásné a bohaté vlasy.  (A nebo nebudete muset dokonce na operaci kolen – i toho jsem byla svědkem). Poradím Vám, jak ho sehnat za nejlepší možnou cenu.