Dnes je to přesně rok, co jsme pohřbili Bebénka

– malého, milovaného medvídka, který patřil jednomu z mých dětí. Byla to jen hračka, řekli by možná někteří, ale pro nás měl medvídek duši. Malý ho s sebou tahal úplně všude. Když jsme ho jednou někde nechali, byla to hotová pohroma. Pokud máte děti, zřejmě to znáte velice dobře.

Mazlit se dál s něčím, co prošlo žárem a bylo toxické, prostě dál nešlo. Když jsme ho ukládali do země na naší zahradě, nebylo to jen loučení s plyšovým kamarádem. Byl to symbol ztráty, která přišla s požárem, jenž nás zcela nečekaně zasáhl. Dětem stékaly slzy po tvářích, když se musely tak náhle rozloučit s tolika věcmi, které pro ně něco znamenaly.

Těch pár minut, které navždy změnily naše prostředí, naše věci, a částečně i nás samotné, zůstane navždy zapsáno v mé paměti.

Jaký byl požár, se nedá slovy popsat. Plameny pohlcovaly náš domov s neúprosnou rychlostí, kouř se šířil tak, že se nedalo dýchat, a já cítila paniku a řešila priority jednotlivých úkonů.

Nadýchala jsem se kouře.

Žár mi sežehl vlasy.

Člověk, i když ví úplně přesně, co má dělat v případě požáru, zjistí, že realita je trochu jiná než teorie. Vteřiny běží a vy najednou nevíte, jestli máte ještě zkoušet hasit nebo už opouštět dům. Jestli to zvládnete, anebo to už je nad vaše síly a máte už volat hasiče. Najednou řešíte, co je vlastně to nejdůležitější rozhodnutí, protože víte, že když uděláte chybu, může to mít fatální důsledky. Oheň se šíří neuvěřitelně rychle. Nevím, jaký zlomek vteřiny jsem stála, koukala a horečně přemýšlela, co teď. Neměla jsem okno. Ani paniku, co mám dělat. Měla jsem strach, zda to rozhodnu a vyhodnotím správně. A ano, udělala bych teď některé kroky jinak. Museli jsme opustit domov. V noci. A celé to bylo jak z filmu.

Je zvláštní, jak události, které nás v daný moment zlomí, mohou později ukázat svou druhou tvář.

Zpočátku jsem viděla jen trosky – doslova i obrazně. Přišli jsme o 90 % našeho oblečení a děti o všechny hračky. Také o nábytek, podlahy, postele – prostě vše, co bylo v horní části domu. A nakonec všechno, co nesežehl požár, zničil kouř. Černý dým plný zplodin se usadil úplně všude. Saze byly na kobercích, na zdech, na stropě, ve skříních. Nábytek na míru se žárem úplně roztavil a uvnitř domu to vypadalo snad hůř než v hororovém filmu.

Když jsem se vrátila do domu s hasiči, kteří dům prolili vodou a uviděla, jakou spoušť zanechal jen „malý“ oheň, podlomily se mi úplně nohy. Sedla jsem si na zčernalou postel a v hlavě měla prázdno. Bylo mi tak, že jsem ani brečet nemohla.

Přistavily se dva obrovské kontejnery, které se během chvíle naplnily až po okraj. Dům se vyprázdnil. Skoro vše zmizelo, jen černé zdi a stropy zůstaly.

A vzpomínky.

Pach požáru si budu pamatovat napořád. Je jiný, než když hoří ohýnek, na kterém opékáte buřty. Také jiný než pach spálených vlasů nebo ostatků (znám to z práce). Pachy prostě z paměti nevymažete. A když jsem pak po několika měsících jela naším městem za současného houkání sirén, věděla jsem přesně, co se někde děje, aniž bych viděla kouř).

Ale jak dny ubíhaly, postupně jsem si začínala všímat detailů a situací, které by se nikdy bez téhle události nestaly. A uvědomila jsem si i jednu zásadní věc:

že způsob, jakým se to všechno stalo, nám zachránil život.

Jsem vděčná, že jsem šla nahoru do patra pro něco, co mě v tu chvíli napadlo – a ne do sprchy, jak jsem původně zamýšlela. Kdybych se tehdy rozhodla jinak, možná bychom tu už nebyli.

Díky této události jsme se jako rodina víc semkli. Dlouhé měsíce jsme žili v jedné místnosti, spali na zemi všichni vedle sebe, a byli jsme nuceni víc spolupracovat a pomáhat si.

Zachránila nás také další náhoda, která se stala hned následkem toho všeho.

A pak – oheň přinesl i určitá odhalení.

Náhody?

Jsem přesvedčená o tom, že náhody nejsou. Požár vypukl právě v noci z 29. na 30. dubna – na „Čarodějnice“ (nebo Beltain?). A událo se to přesně v době, kdy jsme se konečně po předchozím zásahu jiným živlem, vrátili konečně do našich ložnic po devíti měsících. Vyspali jsme se ve svých postelích přesně 3 noci. Čtvrtou už jsme nestihli.

Souhra událostí?

Náhoda?

Nebo snad duchové?

Chtěl někdo zabránit tomu, aby se stalo něco horšího?

Když přešel prvnotní šok, místo toho, abych se litovala, dělala ze sebe oběť nebo lamentovala, proč zrovna já a zanevřela na svět i na lidi, jsem si začala pokládat otázky:

Co mi to mělo říct?

Co si z toho mám vzít?

A jaké ponaučení z toho plyne?

Možná se mi část života zhroutila, ale zároveň se něco nového začalo stavět. Možná se rozpadl náš dům, ale posílily se naše vztahy. A možná se ztratily věci, ale přibylo opravdového vědomí a vděčnosti za samotný život. A také se objevily nové možnosti, které bych jinak možná nikdy neviděla – jako kdyby se otevřely dveře, které předtím nebyly ani na dohled.

A i události, které následovaly – rozhovory, vhledy, změny – mi teprve zpětně ukázaly, že nám tahle zkušenost změnila život. Doslova i obrazně. Všechno se tím rozdělilo na „předtím“ a „potom“. A v tom „potom“ jsem poznala opravdové přátele a charaktery lidí. Díky několika situacím, které se odehrály v následujících týdnech a měsících, se mi velmi rozšířilo vědomí.

A opravdu věřím, že díky takovým událostem se sami stáváme lepšími lidmi.

Silnějšími, ale také opravdovějšími.

Dávejme si však pozor na to, co si přejeme.

Ještě před požárem jsem si často říkala, jak moc bych chtěla uklidit dům – zbavit se zbytečností, uklidit a probrat pozůstalosti po babičce a dědovi a některé části možná předělat. Zkrátka a dobře, udělat si kolem sebe volný a čistý prostor. Bylo pro mě vyčerpávající, jak se vše dělo pomalu a cítila jsem se zahlcená tím, kolik vlastně věcí máme. Oblečení, hračky, zbytečnosti. Přála jsem si, aby se to konečně pohnulo, abych našla čas na to, že si proberu šatník, protřídím hračky, věnuji věci potřebným. Ten čas nikdy nenastal. Nikdy by mě nenapadlo, že se stane právě tohle. Že vše pohltí požár a že všechno odejde takovou silou a rychlostí. Nebyl čas se s ničím rozloučit, nic protřídit, zachránit. Takový zážitek nepřeji nikomu. Byla to hrůza.

Dnes cítím velkou vděčnost.

Za nové začátky, za změnu, kterou jsem si tehdy ani nedovedla představit, a za vše, co mě tenhle rok naučil. Věci se často dějí jinak, než bychom si přáli – ale možná právě tak, jak to skutečně potřebujeme.

A když se na život díváme s vírou, že nám nic nepřichází do cesty náhodou, dostává všechno nový smysl.PS: Kdybyste někdy byli svědky nebo účastníky požáru, obětujte věci, kterými oheň, dokud je malý, udusíte. Přijdete o peřinu, ale ne o vybavení za milióny.

PPS: Kupte si hasičák a detektor kouře.

PPPS: Nenechávejte varnou konvici v elektrice a zbavte se všech nabíječek, které budou i nepatrně poškozené. Jo a nenechávejte nabíječky v zásuvce, když nenabíjíte.

PPPPS: Utíkejte a zachraňte si život. Zplodiny, kterých stačí nadechnout se dvakrát, Vás zabijí. To není konspirační teorie. 🙂

PPPPPS: Dejte si pozor na to, co si přejete. Obzvlášť dnes. Je velice zvláštní den a ještě magičtější noc.