Rozvod? Čas slavit!

Svatba skoro jako v pohádce

Dnes je to přesně 12 let, co jsem se vdávala. Byl nádherný den a já byla nádherná nevěsta. Všechno jako z pohádky. Náladu mi nemohla zkazit ani tchýně, která si zobla několik prášků na uklidnění, protože zjevně nesla velice nelibě, že se její drahoušek žení. Až příliš hlasitě se smála všemu kolem a poté začala vítat hosty u vchodu do hájenky, kde jsme měli svatební hostinu, přičemž všem říkala, že si můžou sednout, kam chtějí, ač jsem si dala velice záležet na zasedacím pořádku, protože moji rodiče jsou rozvedení a někteří členové rodiny se nesnesou v těsné blízkosti dodnes (i když od té doby uběhlo již 21 let).

Můj novomanžel si odskakoval do kuchyně, kde si připíjel na zdraví jednotlivě s hosty, takže ačkoli jsem si od svatební noci příliš neslibovala (přeci jenom jsme spolu byli již 9 let) nečekala jsem, že většinu noci stráví v lese krmením zvěře.

Jinak to ale bylo krásné a romantické. Krájeli jsme dort, tančili jsme, dostali spoustu báječných darů, jako např. krabici s domácími mazlíčky = pavouky nasbírané kdesi na půdě s množstvím pavučin a knihu Arachneae (rozumějte = co jiného může dostat bioložka od svých spolužaček, které vědí, že má arachnofobii), samolepky okurek již nalepené na autě nebo salátovku do výfuku, protože se přeci nově jmenuji Vokurková.

Nakonec jsme spali ve spacákách a mně dokonce vydržel svatební účes do druhého dne, kdy jsme se oblékli opět do smradlavého a v mém případě již i otrhaného svatebního ohozu a jeli za babičkou do nemocnice. Ta mě mívala moc ráda, budiž jí země lehká.

Za 4 roky na to se nám narodil syn.

Báječný, úžasný, zdravý, krásný, moudrý. To nejlepší, co kdy z našeho svazku vzniklo. A za další 2 roky jsme se rozváděli.

V dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci…

Slzy a hrůza, hnus velebnosti.

Sáhla jsem si na dno. Bylo mi zle, neměla jsem chuť žít dál. Sílu jsem měla jen díky těm velkým modrým očím a hlásku, který mi říkal: „Maminko, neplakej“ ač jsem se snažila, co to šlo, abych vypadala vesele. Ten malý moudrý člověk to všechno věděl. Cítil to. A ač jsem na venek neplakala, tedy rozhodně ne před ním, moje nitro křičelo žalem. Křičelo, že to je nespravedlivé. Křičelo, proč zrovna já… A on to všechno věděl. Podívala jsem se na něj, rozplakala se a konečně jsem dostala sílu mu říct pravdu.

Říct mu, že i maminky někdy pláčou. Že je mi také někdy moc smutno. Ale že to přejde a zase bude líp.

Pohladil mě po hlavě. Tak, jak jsem to každý den tolikrát dělala já jemu a pak mě objal.

Dnes již vím, že naprosto šílené soužití s jeho otcem mělo smysl.

Právě proto, že z toho soužití vzniklo něco úžasného. Naučila jsem se hodně věcí, zpřeházelo mi to hodnoty a poznala jsem skvělé lidi. A taky vím, že má smysl jít dál. Dělat to, co mě baví, stále snít a svoje sny žít. Vybavila se mi jedna píseň, kde se zpívá: „still laughing about the same things…“

I když se nám dějí věci, kterým nerozumíme, dějí se nám pro naše dobro. Ne vždy vidíme smysl a rozumíme tomu. A právě proto má cenu jít dál, snít, žít a těšit se na to, co si pro nás život ještě nachystá. Milovat život a smát se.

A já jdu slavit, že jsem se právě dnes vdávala… Protože je 9.9. A protože už nemusím žít tak, jako dřív. Takže slavím vlastně rozvod – na zdraví. 🍸 🍹