Trpělivost, klid a nohy v teple…

Jestli si někdy myslíte, že něco nestíháte, že jste v jednom kole kvůli práci, dítěti nebo manželovi, přečtěte si následující řádky. Možná Vám to zvedne náladu.

Kdo s koho?

Dnes opět testovali moji trpělivost, rychlost, postřeh a vytrvalost. Jsem už zvyklá na to, že mám uši nastražené jako rys a oči i vzadu, ale dnes to byla vážně chuťovka.

Slyšela jsem, jak cvakla klika od záchodu a potom, jak Tobík několikrát za sebou splachoval, ale ve chvíli, kdy přebaluju jeho bráchu , dvojče, v pokojíčku, nemůžu prostě ihned vyběhnout. Trvalo to sice jen pár vteřin, ale spoušť byla dobrá. Tobík se totiž rozhodl, že doslova vydrbe štětkou záchod.

Honem ho vydrbat a jala jsem se uklidit záchod. Jsem rychlá, ale evidentně ne dost. Vytírám podlahu a slyším, jak se něco šustivého sype na zem. Tentokrá se rozhodl, že připraví snídani. Musli-burizony byly všude po podlaze a na jeho ponožkách. Než jsem stačila zamést tu spoušť, stačil vyklidit všechny papírové tašky ze skříně. Prostě na zemi to bylo vše asi lépe přehledné. To bylo ještě před tím, než jsme se stačili nasnídat – tentokrát u stolu.

Odpolední klání

Jen co se moje lásky vzbudili, v nepozorované chvíli (šla jsem jen na záchod asi na minutu, protože bych myslím zasloužila zápis do Guinessovy knihy rekordů za rychlost v čůrání), Tobík se rozhodl shodit z parapetu okna zenovou zahradu. Netušila jsem, že už tam dosáhne, zase vyrostl…

Písek, kamínky, andělská křídla, to vše v ložnici na podlaze. Maty kouká a bonzuje, že on to nebyl. Tobík se směje a říká mi: „Tytyty!“

Chvíle klidu – před bouří

Asi půl hodiny si krásně hráli a oblékali se, vyhazování hraček z krabic nepočítám jako kalamitu.

Kiko, kako!

Oba skandují. Chtějí mlíko, ne přebalit 😀

Poté, co vyprázdní láhev se Tobík rozhodne, že si mě zas otestuje. Hodí láhev do dřezu a dožaduje se další dávky. Když mu dám jasně najevo, že takhle tedy rozhodně ne a že mi má láhev přinést do ruky a poprosit o mlíko, přinese si židli ke dřezu a hledá svou láhev. Při té příležitosti na sebe vyklopí obsah hrnce, který ve dřezu čeká, až se domyje myčka a je plný vody se zbytkem rajčatové omáčky. Moje varování „ten hrnec tam nech, je v něm špinavá voda“ nebral vážně, asi se chtěl přesvědčit sám. No, to má zřejmě po mně, takže si nemám nač stěžovat.

Maty se nechce nechat zahanbit

Kromě toho, že Matyásek celý den fňuká, nenechá mě samotnou odejít ani za roh a postupně dostává horečku a než vytřu podlahu pod dřezem, vyleze na stůl a rozhodne se mně vypít čaj. Takže vytírám znova.

Celý den se dehrával v tomto duchu a já už byla vážně vyčerpaná. Pak se na mě ale podívají tyhle oči, lumpárny mu z nich koukají a usmívá se na mě. V tu chvíli se na něj prostě nemůžu zlobit.

I když pár dní na to mi rozmlátili dózu na čajové svíčky, střepy a vosk byl všude po dřevěné podlaze nebo když vyházeli všechny knížky z polic a původního přebalovacího pultu a vylezli nahoru (chvíli to vypadalo, že budou skákat šipku dolů). Někdy je to k smíchu, někdy tak trochu na infarkt.

Ale já to dám. Jsem žena, jsem máma, jsem člověk, který si prošel peklem, aby se zocelil. Ale o tom zas někdy jindy 🙂

PS: Střepy přece znamenají štěstí, ne?

PPS: Takže to je vlastně jen o přístupu. 🙂