21 měsíců

Je večer a já přemýšlím, zda se mám jít najíst, umýt nebo udělat něco do práce. Úklid už jsem vzdala dávno.

Jsem tak unavená, už se moc těším, jak se zachumlám do peřiny. V pokojíčku ještě svítí hvězdičky, tak je jdu vypnout. Kluci spokojeně oddechují a usmívají se ze spánku. Zadívám se na ně a usmívám se také. V těle se mi rozlévá pocit lásky. Lásku, kterou jsem dřív neznala a které je nekonečně mnoho. Není možné, aby ji jedno dítě všechnu vzalo. Je jí spousta pro druhé i pro třetí…

Už je to 21 měsíců, co se mi narodila dvojčata. A zároveň jsem mámou skvělého osmiletého kluka.

  • 21 měsíců, co jsem se pořádně nenajedla, tedy rozhodně ne v klidu.
  • 21 měsíců, co trnu, aby se jim něco nestalo, protože uhlídat dvě děti, které neposedí na jednom místě, je nadlidský výkon.
  • 20 měsíců a 14 dní, co se o ně starám sama. S pomocí přátel a rodiny, protože dvě ruce jsou prostě málo.

Není možné, aby Vám jedno dítě vzalo všechnu lásku. Je jí spousta pro druhé i pro třetí...

Jak to zvládnout?

Po císařské řezu jsem nebyla schopná sama ani vstát z postele nebo vylézt z vany. Podat si dítě na kojení byl rovněž sportovní výkon, natož je kojit oba dva najednou. Jak si podáte sami druhé miminko, když to první máte už u prsu a bolestí se nemůžete pohnout? Když jsem je kojila postupně – každého 45 minut, než se nakojil druhý, první už téměř zase vstával.

Do obchodu se s dvěma dětmi také nedostanete. Sice s velkým kočárem už v mnoha obchodech projedete, ale zase se do něj moc nákupu nevejde. A když jsem tam naložila těžké věci, nevytáhla jsem kočár k nám do kopce. Také mi při tom kluci často usnuli, což mi vzalo možnost si odpočinout, když spí doma v postýlce.

Nákupy?

Když trochu vyrostli, zkusila jsem jet na nákup se všemi dětmi. Nejstarší měl ve vozíku jednoho bráchu a já vezla druhé dvojče. Byla to velká legrace. Vyhazovali nám z košíků věci na zem, stoupali si, chtěli skákat ven, rozčilovali se. Byli jsme rozhodně atrakcí pro všechny ostatní lidi. A jakmile jsme zajeli k pokladnám, začali vytahovat věci z regálů, protože na všechno dosáhli a nebylo kam s nimi uhnout. Takže takový zažitek si dopřejete párkrát za život nebo než zapomenete, jak to bylo vyčerpávající.

Online.

Od té doby nakupuji online. Vyzkoušela jsem Tesco a Kosik.cz a jsem vděčná, že tyto možnosti jsou. Jinak bych asi umřela hlady. 😀

Děti, děti, děti.

Svoje děti miluju. Ale potřebuji dělat i něco jiného, než být jen s nimi 24 hodin denně. Jsem člověk, který rád cestuje, rád podniká nové věci. Jsem kreativní a ráda se věnuji i jiným aktivitám. Jenže…

Do letadla vás s dvěma dětmi pod dva roky nevezmou. Takže prostě nutně potřebujete dalšího dospělého, který poletí s Vámi. Děti nad dva roky už platí letenku a jen sebevrah by s nimi jel sám. Dvojčata prostě sami neuhlídáte. V letadle nechtějí sedět, chtějí chodit, běhat, prozkoumávat terén. Vy jste vyřízení a ostatní cestující zpruzení. A co teprve přebalování. Zkrátka a dobře, v jednom je cestování opravdu nereálné.

Svoje děti miluju, ale potřebuji také dělat něco jiného, než s nimi být 24 hodin denně.

Často se mi chtělo brečet.

Zoufalstvím, vysílením. Byla jsem nevyspalá, vyhublá. V koncích. Byly i chvíle, kdy mi to už ani brečet nešlo. A do toho neustálé soudní jednání s bývalým mužem. Momentálně o výživné, na které mu údajně nezbývá.

A pak CVAK.

Jako když někdo mávne kouzelným proutkem a znovu vyjde slunce.

Kluci mi rozumí, co jim říkám a dávají to najevo. Uklízí občas po sobě hračky, jídlo, pití. Pomáhají si. Podávají si navzájem sušenky, rohlíky, ovoce. Pohladí se. A pak se na mě podívají, zazubí se a zaznakují, že mě milují. To jsou momenty, ve kterých úplně zapomenu, že jsem už několik dní vzhůru od 3 hodin ráno. Že jsem nejedla nebo že mi leží na stole práce, kterou musím udělat, abych nás uživila.

Poslechnou, když jim řeknu, že mají “slanit” dolů a počkat dole pod schody. Tobík si sám obouvá boty a Maty vymýšlí nějakou lumpárnu. Směje se u toho a v očích se mu lesknou jiskřičky.

Mám i hlídání. Prostě nádhera. Ono asi občas musí být na prd, abychom si vážili toho, co máme.

To jsou momenty, ve kterých úplně zapomenu, že jsem už několik dní vzhůru od 3 hodin ráno. Že jsem nejedla nebo že mi leží na stole práce, kterou musím udělat, abych nás uživila.

A já? Jsem nekonečně vděčná.

 

  • za sílu, která mi umožňuje to všechno zvládat
  • za kamarádku, která mi vždy byla nablízku v těžkých chvílích a doslova nám zachránila život
  • za mámu, která mi pomáhá (i když si pokaždé neodpustí poznámky na nepořádek, který tu neustále je a kritiku všeho, co dělám)
  • za přátele, kteří mi vždy zvednou náladu a jsou připraveni pomoci
  • za hlídání, bez kterého by to nešlo
  • za výpomoc doma s úklidem, protože den má prostě jen 24 hodin a já jsem se ještě nenaučila klonování lidí (geny do bakterií umím)
  • za online nakupování, bez kterého bychom se asi nenajedli
  • za hotová jídla, zejména pizzu
  • za bio bedýnky, které nám dovezou až domů
  • za bio maso z farmy Holovský
  • za to, že jsem měla možnost poznat lidi, kteří mi zásadně změnili život a mě to naučilo být lepším člověkem
  • za to, že jsem mámou třem úžasným klukům, kteří mě učí trpělivosti a znovu-učí zastavit se a radovat se z maličkostí
  • za to, že jsem mohla poznat, co je to mateřská láska, která nikdy nezmizí a je jí nekonečně mnoho
  • za práci, která mi umožňuje pracovat z domova nebo i z jiných míst
  • za skvělé kolegy a šéfa
  • za to, že se ve mně zase probouzí kreativita a já mám chuť točit další anglická videa a psát
  • za to, že můžu probouzet svůj hlas a ta nejlepší učitelka zpěvu na světě si mě vzala do péče
  • za to, že můžu být součástí toho, jak starší syn hraje na kytaru a na bicí
  • za to, že si můžu vybrat priority – co budu dělat, když kluci usnou (mám se jít najíst, jít spát nebo se vykoupat?)

Blbiny ve sněhu a krása doma.

Byli jsme bobovat. Kluci se váleli ve sněhu, ochutnávali ho, jezdlili jsme ve třech na bobech. Jsou tak veselí, zvídaví a tolik každý jiný. Je to krásné je pozorovat.

Doma po obědě pak usnuli u relaxační hudby a já poslouchala, jak oddychují. Ležela jsem při tom na gauči u nich v pokojíčku, přikrytá heboučkou dekou a užívala si tu chvíli pohody a klidu, kdy je všechno krásné. Pak jsem si zarámovala levandulové obrázky, protože levanduli miluju a vůbec, vesnický jih mě vždy uměl okouzlit, jednou si koupím kamenný dům u moře a budu tam většinu roku.

Naklikala jsem nákup, který mi ještě ten večer přivezou a představovala si, jak bude vypadat moje pracovna, až bude hotová. Už teď je to krása, nemuset pracovat z postele nebo od kuchyňského stolu.

Mám místo, kde můžu tvořit, psát, pracovat.

Hurá pro čaj, který si vypiju v klidu, než se kluci vzbudí.

.

.

.

PS: Ten čaj jsem nestihla.

 

 

Martina Vokurková Chocová

Profesí jsem forenzní genetik a soudní znalec a svoji práci mám moc ráda, protože je plná nečekaných událostí a já nesnáším rutinu. Také jsem lektorka angličtiny a zároveň rebel, který učí jinak, než v klasických školách (již 20+ let), autorka online kurzu angličtiny pro děti CoolBeans a projektu myška Millie pro děti. Jsem mámou 3 úžasným dětem, které mě každodenně školí např. v trpělivosti (9 letého kluka a dvouletých neposedných dvojčat) A taky jsem žena, která se nevzdává při prvních, druhých, ani třetích nezdarech a jde životem svojí vlastní cestou. Miluji hudbu (zpěv a nadchla jsem se pro bicí), která mi pomáhá přežít těžké chvíle a přináší radost do života. A jsem nadšená spisovatelka příběhů, povídek a článků pro vlastní potěšení a inspiraci druhým. Prožila jsem mnoho šíleného, abych se naučila vážit si maličkostí každodenního života.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.