Strach je mocný. Díky němu děláme věci, které bychom jinak neudělali. Máme úplně jiné přesvědčení, ale strach nás paralyzuje a my se zachováme jinak, než bychom chtěli.
A pak si to vyčítáme.
Byla ve mně malá dušička, když jsem se rozhodla, že vystoupím z davu a udělám něco pro sebe a všechny studenty, co se mnou okupovali posluchárnu mikrobiologie. Pravda, nedopadlo to slavně, ale stejně jsem ráda, že jsem to udělala. Bylo to totiž správné.
Vím, že to není snadné. Možná se vám honí hlavou, co by tomu někdo řekl. Co si o vás pomyslí.
Ano, je to vystoupení z komfortní zóny. Snažší je přeci být zticha a nevyčnívat z davu.
Ten, kdo dělal všechno stejně jako ostatní, nikdy nic nedokázal.
Víte, jak to je s vynálezy? Uděláte něco jinak. Často jen tak, že prostě změníte postup všech těch, kteří to zkoušeli před vámi.
I tenkrát si ostatní možná ťukali na čelo a kroutili hlavami. A hle! Máme tu žárovku, auta, antibiotika.
„Dej sem svačinu!“ řve na slabšího spolužáka jeho o poznání vyšší pořízek. Dokazuje si tak svoji sílu a převahu. Ostatní stojí kolem a smějí se. Nebo se nesmějí, ale jen přihlížejí.
A tím jsou na vině úplně stejně jako ten, který ubližuje.
Pokračuje to dál. Schovávání oblečení, bitky na záchodcích, podrážení nohou. Zní to banálně, leckdy i legračně. A často jsou to jen nevinné dětské hry. Pokud se to ale opakuje a cílí na slabšího jedince, který se takovému chování neumí postavit a bránit se, jde o šikanu.
A ta může gradovat až k trestným činům.
Zaháněním do kouta a osahávání spolužaček či spolužáků? A dál?
Takový malý člověk, který šikaně jen přihlíží, většinou srabem zůstává, pokud má stejný příklad doma. Bojí se zakročit i později, když už je dospělý. Nečinně přihlíží bezpráví nebo dokonce i trestným činům. Neohlásí je, protože má strach. Má strach, že by se mu mohlo něco stát. Má strach, že by byl ohrožen. A nebo také proto, jak by se na něj nahlíželo. On má přece už nějaké postavení. Má rodinu, manžela, děti. Možná je dokonce politicky exponovanou osobou.
Titul často neznačí vůbec nic. Znamená jen to, že jsme byli schopni se naučit nazpaměť mraky učiva, které obvykle ani nikdy jindy a jinde než u skládané zkoušky nepoužijeme.
Tak schválně. Kdy jste naposled použili integrál? Nebo určování větné skladby? Nebo postup při výrobě vakcíny? (Ten se mimochodem dost změnil).
Lidem běží v hlavě spousta strachů. A strach je tak ochromí, že neudělají nic, i když moc dobře ví, že se někomu děje (nebo dělo) něco, co se v žádném případě dít nemá.
Představte si, že máte doma muže, který vás bije. Bil pravděpodobně i ženu před vámi a bude bít i tu po vás. Jeho násilí se stupňuje. Vy to pořád omlouváte, protože on se omlouvá. Přinese kytku, slibuje, že už to neudělá.
Sliby, chyby.
On to ale znovu udělá a je to horší. A vy jste chycení jako žába pomalu vařená. Už nemůžete vyskočit.
Pak možná někdo hrnec s žábou převrhne (přijde událost, která se přehlížet nedá) a vás to vyhodí z pomyslného hrnce ven. Chvíli lapáte po dechu a pak si říkáte, proč jste to neudělali sami už dávno.
A váš milovaný jde o dům dál a dělá to stejné. Vy o to víte, ale rozhodnete se mlčet. Jste z toho už venku a jste moc rádi.
Ale co ti další? Ti to ještě neví! Možná tajně doufají, že se on nebo ona změní a že sliby dodrží.
Co když ale nejde „jen“ o šikanu? Co když to není „jen“ psychický nátlak? Co když jde o násilí?
Co uděláte?
Budete jen přihlížet? Budete mlčet a doufat, že se nic nestane? Budete srabem, který raději mlčí?
To, jak se chováte vy sami, má vliv na to, jak se budou chovat vaše děti. Chtěli byste, aby seděli v koutě a nechali se šikanovat? Nebo aby měli partnera alkoholika, který je bude mlátit a ony s tím nebudou umět nic udělat? Budou mít pocit, že musí musí násilí jen mlčky trpět, protože s tím přece nic udělat nejde? (Ani maminka to neuměla a ta umí přece všechno!)
Tím, že řekneme NE tam, kde cítíme, že to není správné.
Všude tam, kde se děje bezpráví. Všude tam, kde zůstává zdravý rozum stát.
Postavme se za sebe a za druhé, kteří to ještě nedokážou. Buďte jim příkladem, který budou následovat.
Jak se zachováte, když bude někdo ubližovat vašim dětem? Budete také jen přihlížet? Řeknete jim, ať to vydrží, že přece o nic nejde. Že to není tak hrozné? Ať tu hračku půjčí tyránkovi, který je mlátí nebo na ně řve? Protože pak už bude přece zticha a bude klid.
Násilí se neustupuje. Násilí nesmíme trpět.
Rada je jasná. Sepsat si fakta.
Víte o něm? Nebo máte jen podezření? Tak je potřeba jej ohlásit. Jinak se dopouštíte trestného činu sami. Takže opravdu není, co řešit.
Dokumentujte. Shromažďujte fakta.
A pokud si nejste jistí, poraďte se s odborníky.
Bílý kruh bezpečí. – 251 511 313 nonstop telefonická linka pro pomoc obětem domácího násilí
Krizové centrum RIAPS – 222 586 768 nonstop telefonická Linka důvěry
ROSA – centrum pro týrané a osamělé ženy – 241 432 466, SOS tel. 602 246 102 (Po-Pá 9-18h)
Život 90 – 800 157 157 nonstop telefonická linka pro pomoc seniorům.
ProFem, o.p.s. – 224 910 744
Další kontakty jsou k nalezení ZDE.
Pokud si myslíte, že Vám hrozí nebezpečí a nemáte na to žádný hmatatený důkaz, sepište to.
Kopie dejte právníkovi, rodině, přátelům. Popište jim situaci a řekněte, co mají dělat, kdyby se vám něco stalo.
Pokud máte důkazy o předešlém agresivním či jiném trestném chodávání daného jedince, připravte si fakta a buďte připraveni je zveřejnit, v případě, že se bude jednání opakovat.
Pravdou je, že okolí často vůbec neví, že se něco podobného děje. Agresor totiž ve většině případů vypadá jako krotký beránek. Je společenský, milý, přátelský. Ale jakmile se za návštěvou zaklapnou dveře, mění se v rozzuřeného býka.
Veřejnost tedy nemá vůbec ponětí, co se děje za zavřenými dveřmi. Agresor si často zakládá na mínění veřejnosti. Je jistě odborníkem na slovo vzaté ve svém oboru a v žádném případě není v jeho zájmu, aby o něm vyšla pravda navenek.
Vzkázala bych mu, že jsem informovala právníka, rodinu a přátele o tom, že je nebezpečný.
Že mám připravenou dokumentaci o tom, co již udělal a jsem připravena ji zveřejnit, pokud se ke mně nebo k mé rodině jen přiblíží nebo mi bude jakkoli vyhrožovat. A že pokud ublíží někomu jinému, půjdu svědčit o tom, co se stalo mně.
Jen tak můžeme násilí zastavit.
Tak, že se mu postavíme.
Že mu řekneme jasné NE!
I pachatel má strach. Má strach, že bude dopaden. A pokud má velkou jistotu, že dopaden bude, je víc než pravděpodobné, že se zastaví.
Vedle sebe stojí dva domy. Oba hezké, v pěkné čtvrti. Jeden má plot kamenný a nahoře ostanaté dráty. Na oknech sedí pevné mříže a na fasádě se hrdě ukazuje alarm. Na zahradě se prohánějí psi.
Druhý má také plot, ale jen malý. Okna v přízemí jsou pootevřená a přes ně je vidět velká televize a další elektronické vybavení.
Který dům si asi zloděj vybere? Který bude snadnějším terčem?
Stejně tak si i pachatel vybírá svoji oběť. Slabou, která nebude klást příliš odpor.
Neříkám, že se máte zamknout, obehnat ostnatým drátem a nikoho k sobě nepouštět.
Jen dobře vybírejte, komu otevřete dveře. A pokud se ukáže později v pravém světle, nebojte se ho vyprovodit. klidně za účasti těch, co nás mají chránit a pomáhat nám.