Co děláš? Nepředváděj se!

Podobné věty jsem slýchala celé dětství. Dle toho jsem mohla získat pocit, že nejlepší bude být prostě zticha, nijak moc nevyčnívat, být vlastně taková šedá myš a čekat, že si mě někdo někdy možná všimne.

Přitom jsem ale cítila, že to není vůbec má přirozenost. Já chtěla žít, radovat se, dávat to najevo a být sama sebou.

Gympl

Byli jsme ve Španělsku se školou. Naproti našemu hotelu přes ulici byli ubytovaní Moraváci. Vysedávali na balkóně, pouštěli si na plné pecky Denně vožralej od Kabátů, Hajzlbábu Vokurkovou od Zvláštňý školy a další hitovky.

My je s kamarádkou pozorovaly a zpívaly s nima na dálku.

Jeden z nich dostal přezdívku Romario (asi nějakej fotbalista, říkala jsem si, hmmm), nosil jeho žlutý dres, a druhému jsme říkali „Pálka“. Nosil šátek na piráta. Už ani nevím, jak tahle přezdívka přesně vznikla. Chodili jsme do stejné restaurace na večeře, takže jsme čekali, až půjdou oni, abychom se s nimi potkali.

Chápejte, muselo to být dokonale sladěné. Bylo nám 14 let, jim asi 16 nebo 17. Prostě krása. 

Vyběhly jsme s kamarádkou z pokoje a hurá po schodech dolů. Na rohu jsme čekaly, až půjdou naše objekty zájmu. Jakmile jsme je zahlédly, vydaly jsme se na cestu také. 

„Co děláš? Přestaň se tak kroutit a jdi pořádně!“

No, asi jsem zapomněla zmínit, že moje máma je učitelka a byla s námi na tomto školním výletě také. Ona rozhodně nezapomněla, že mě musí neustále napomínat a nejlépe co nejhlasitěji, aby každý slyšel, jak mě pěkně vychovává.

Trapasů jsem si ve škole zažila nespočetně.

„Jakto, že nejsi přezutá, běž okamžitě do šatny“.

Na neustálé napomínání před celou třídou, jsem si postupně zvykla. Nejdřáv jsem rudla a připadala si trapně. Pak jsem si všimla, že to všichni berou už jako tradici a někdy dokonce čekají, co zase přijde a čím se zasmějou. Tak jsem se smála taky.

Naučilo mě to být ve střehu.

Nepřezuté boty jsem schovávala za taškou tak, aby z úhlu od katedry nebyly vidět. Taháky byly vymazlené k dokonalosti. (Na tahákách je nejlepší to, že se vlastně látku naučíte, když je tvoříte.)

A počítala jsem situace, kterých si máma nevšimla.

Bavilo mě třeba napovídat při diktátech a dalších písemkách. Čeština mi šla nějak sama od sebe, takže jsem měla spoustu času vymýšlet, jak poradím svojí lásce, aby z jasné kule měl alespoň 3-.

O velké přestávce mě bavilo hrát na hřišti vybijku. Zůstávala jsem tam až do zvonění, čímž jsem si krásně užila celou přestávku (jako kapitán jsem přece musela zůstat až do konce). Problém nastal, když na mě začali spolužáci z okna řvát, ať dělám, protože třídní už jde po chodbě. Na to, abych oběhla školu a stala se neviditelnou při předbíhání matikářky na chodbě (nehledě na to, že matika mi zase až tak sama od sebe nešla, takže jsem nechtěla dráždit) prostě nebyl čas.

Tak jsem to vzala po svém a začala jsem šplhat po hromosvodu.

Oknem jsem vlítla do třídy za pomoci kamarádek a kamarádů, kteří mě doslova vtáhli dovnitř, mezitím co ostatní hlídali dveře a povzbuzovali. Sbírala jsem se ze země právě včas. Třídní akorát vešla do třídy.

„Co to tam děláte? Koukejte si sednout na místa!“

Ufff, tak to bylo o fous.

Nenarodili jsme se proto, aby z nás byly ovce.

Mnoho dalších událostí mě ale postupně dovedlo k tomu, že jsem si začala myslet, že bude nejlepší, když nebudu vyčnívat. Budu zticha a nebudu říkat, co si myslím, nebudu se ani na nic ptát. Je to snažší. Neudělám žádnou chybu. Udělá ji za mě někdo jiný. A já nebudu vypadat jako blbec, kdyby ta otázka nebyla úplně na úrovni.

Moc si nevyskakuj, chovej se slušně, to jako myslíš vážně?

Takovéhle věty jsem slýchala kolem sebe často. Ne nutně mířené jen na mě, ale když je ještě dnes zaslechnu, vybaví se mi i konkrétní situace. Tenkrát, když jsem se nějak projevila, někoho zastala nebo za něco bojovala, setkávala jsem se často s výsměchem, pohrdáním, překvapením, proč to jako dělám nebo co to vlastně dělám. Radši nebýt moc vidět.

Tyhle období se ale střídaly s chvílemi, kdy jsem cítila, že to tak prostě nemůže být. Zvlášť ve chvílích, kdy se děla nějaká nespravedlnost a nikdo s tím nechtěl mít nic společného.

Drsná realita.

Seděla jsem ve velké posluchárně spolu s dalšími asi 50 studenty. Ve škole jsme byli od sedmi hodin od rána a čekala nás výuka až do sedmi hodin večer. S jedinou malou, dvaceti minutovou přestávkou.

Ráno nebyl čas si jít koupit svačinu, musela jsem brzy vstávat, abych se do školy dostala včas. Cesta autobusem, často ve stoje (občas i na jedné noze, jak bylo narváno), běh na tramvaj. V průběhu dne byl čas jen tak tak přejít z jedné posluchárny do druhé. Často jsme přebíhali mezi budovami u Botanické zahrady, Albertovem a Viničnou ulicí, což se za 5 minut stíhat ani nedalo.

Na albertovských schodech se tenkrát ještě často objevoval údajně neškodný exhibicionista, což mělo efekt, že jsem je vyběhla jako atlet (a pak se z toho sbírala další půlhodinu). Těch dvacet minut jediné přestávky bylo tedy něco, na co jsme všichni čekali, jako na smilování. 

Nespravedlnost.

Pan profesor ale pokaždé přetahoval. Ne pět minut. Ani deset. Vykládal celou dobu, než do posluchárny přišel další kantor. Všichni byli vzteklí, naštvaní. Každý na něj nadával.

Ale nikdo nic neřekl.

Jeli jsme bez pauzy celý den, od rána do večera. Když se to opakovalo týden co týden, sebrala jsem po měsíci odvahu.

„Třeba to neví? Třeba je do toho tak zažranej, že neví, kolik je hodin.“ říkala jsem si.

Když si balil věci, šla jsem za ním. Byla ve mně malá dušička, ale věděla jsem, že se jdu bít nejen za sebe, ale také za všechny, co tam sedí.

Autorita?

Bála jsem se, ale bylo mi jasné, že to musím udělat. Že by mě jinak celý život pronásledoval pocit, že jsem neudělala něco, co bylo správné udělat.

Slušně jsem pana profesora poprosila, jestli by mohl končit včas, že ten den nemáme žádnou přestávku, kromě této jediné a že nemáme kdy si ani dojít na oběd. 

Překvapilo mě, jak jednoduché to bylo.

Byl úplně v pohodě, pokýval hlavou, řekl, že samozřejmě a s úsměvem odešel.

Byla jsem na sebe pyšná, jak krásně jsem to zvládla.

Ale ouha. Za týden, přesně v dobu, kdy jsme měli končit, začal zvonit obrovský budík, který si s sebou pan profesor přinesl. Nechal ho demonstrativně zvonit. Pak ho zatípnul, podíval se mezi studenty a řekl:

„Tahle přestávka je pro slečnu Chocovou, aby se mohla jít napapkat. My ostatní pokračujeme“.

A dál nerušeně psal křídou na tabuli.

Byla jsem rudá až na zadku.

V posluchárně bylo hrobové ticho. Nikdo se ani nepohnul a já seděla, jako by mě někdo opařil.

Nebyla jsem schopná se vůbec pohnout.

Věděla jsem, že když odejdu, budu muset shánět poznámky, protože se učila látka, která nikde ve skriptech nebyla. Museli jsme si všechno psát, abychom se pak měli z čeho učit.

„Jsi dobrá!“ Řeklo mi několik lidí, když profesor konečně odešel. V tu chvíli jsem si ale připadala jako korunovanej idiot.

Boj za uznání?

Dřív jsem asi chtěla, aby mě někdo poplácal po zádech a řekl, že jsem dobrá. Že jsem skvělá. Že mi něco fakt jde. Že jsou na mě rodiče hrdí. Že mě manžel miluje. A že mě miluje takovou, jaká jsem. 

Toho se mi úplně nedostávalo, tak jsem se rvala o uznání dál. Dosahovala jsem různých met a pořád jsem čekala, že s tou další už to musí přijít. Ale ono nepřišlo.

Vnitřní klid.

Až když jsem pochopila, že nemusím usilovat o uznání druhých, najednou to, po čem jsem tak dlouho toužila, začalo přicházet.

Došlo mi, že to, co dělám, dělám proto, že:

• chci
• mi to dává smysl
• to budu dělat navzdory tomu, že se to někomu nebude líbit

Ale teď už si to budu umět ustát, protože:

• zavděčit se všem nemůžu (a ani nechci)
• to, co dělám, dělám srdcem
• i když by mi někdo řekl, že jsem trapná (nebo si to jen myslel), mojí odpovědí (nebo myšlenkou) bude, že to je jen jeho názor. 

🖖❤🖖❤🖖❤🖖❤🖖❤🖖❤🖖❤🖖

PS: to neznamená, že nemám ráda, když mě někdo chválí 😉

PPS: A tady je to slíbené video, kde hraju na bicí. Jo, po 8 měsících hraní (spíš nehraní, protože jsem na to neměla čas) jsem vylezla na pódium a zahrála si píseň, která provází celý můj život. Takže – buďte shovívaví…

PPPS: Same, děkuju, žes mi doprovodil a vůbec dovolil s Tebou hrát. Vím, že Tě bolela ruka, jak jsi bouchal do tamburíny a vím, že ses pekelně soustředil, abys hrál správně a že jsme to vůbec neměli čas nacvičit. Byl jsi boží a mně bylo ctí.