Zpověď.

Jsem malá holka. Funím a slzy mi tečou po tvářích. „Už nemůžu“, fňukám a píchám hůlky z posledních sil do sněhu. Mrazivý vítr se mi zabodává do tváří a ostré ledové vločky řežou jako ostré kousky skla. Kolem dokola je mlha. Je mi zima a i když se snažím jet ze všech sil, postava přede mnou se mi pořád vzdaluje.

Nesnáším to!

Nesnáším běžky!

Je to stejné jako na kole! A Tebe, tati, nenávidím za to, že mě k tomu nutíš. Vždycky, když Tě dojedu, mi zase ujedeš.

To mně běželo tenkrát hlavou. Zuřila jsem.

Rozporuplné pocity

A pak to zvláštní, zvrácené zadostiučinění, když jsem to zvládla. Ta radost, když ses na mě usmál. Když jsem cítila, že jsi na mě pyšnej. Měla jsem neustálý pocit, že musím být mezi nejlepšími, protože jinak následovaly otázky a vyčítavé pohledy. A pocit, že pořád nejsem DOST dobrá.

Proč máš dvojku?

Za co je ta trojka? Co měli ostatní?

Neustálé porovnávání a soutěžení mě vedly k tomu, že důležitý je výkon.

Ale abych byla spravedlivá, takys dával důraz na to, jak moc nebo málo se snažím (což byl hodně subjektivní pojem, protože já měla neustále pocit, že se snažím hodně, nicméně Ty jsi tento názor nesdílel).

Rebélie

Snaha se zavděčit a získat uznání se ve mně prala se vzdorem. V pubertě jsem se prvně vzepřela.

„To uděláš!“ křičel jsi na mě.

„To teda neudělám!“ řvala jsem na Tebe, ruce podél těla v pěst, napnutá jako struna, co se bude dít. Měla jsem neskutečný strach. Ale vzdor byl silnější.

„No to teda uděláš! Nebo..“

„Nebo co?!“ Nebo co?!“ Byla jsem rudá a bez sebe vzteky. Celá jsem se třásla. Ale byla jsem rozhodnutá bojovat. A klidně zemřít.

Stáli jsme proti sobě a řvali na sebe jak dva rozzuření býci. Strach se mísil se vztekem. Zároveň jsem ale byla na sebe hrdá, že jsem se konečně ozvala. Že jsem dokázala vzdorovat.

Pochopení?

Také se vám dějou věci, které vám v tu chvíli nedávají smysl? Říkáte si, proč musíte prožívat nějaké situace, když jsou tak bolestné?

Věřím tomu, že se dějí pro naše dobro. Většinou to celé ale pochopíme až s velkým časovým odstupem.

Po 30 letech…

Stojím na běžkách, na zádech batoh, v ruce druhé lyže a chystám se projet po poli, kde je neupravený a těžký sníh. Padám. Batoh mi sjede až na zátylek. Termoska vyletí ze strany batohu a praští mě do hlavy. Když spadnu podruhé, už se neudržím a sprostě nadávám.

Čeká mě přejet provizorní most přes potok a pak dál dolů po sjezdovce na parkoviště.

Koukám na potůček, přemýšlím, jak ho přejdu a najednou se mi rozvítilo. Došlo mi to.

Pochopila jsem, že já se prostě měla narodit svým rodičům.

Vše, co jsem prožívala a tak děsně nesnášela, mě připravovalo na život. Vzpomněla jsem si, jak jsem v Peci pod Sněžkou sjížděla zledovatelé „Zahrádky“ (červená sjezdovka) na běžkách.

Musela jsem se zasmát. A připomněla jsem si, že jsem zvládla už horší cesty. Viděla jsem ve vzpomínkách Liščí rokli, ledový vítr a všudepřítomnou mlhu. Tenkrát to byla prostě příprava.

Příprava na život.

Na to, abych zvládla sama vychovávat a uživit tři děti. Na to, abych to dokázala a nezbláznila se. Na to, aby moje sotva padesátikilové tělo vydrželo výdej energie, který potřebuji vydávat.

Abych se i sama dokázala sebrat a jet s dětmi na hory nebo odletět k moři. Nebo abych měla odvahu si půjčit obytný vůz a odjet i s nimi do zahraničí. Abych dokázala překonat překážky a často i sebe sama.

Nebo vybudovat alternativní školu angličtiny. A abych pak mohla cítit tu svobodu a hrdost, že jsem to dokázala. Že nemusím sedět v koutě, brečet a zoufat si, jak je život těžký.

Život je nádherný a skýtá tolik možností.

Existuje tolik cest, po kterých se můžeme vydat. A je to jen na nás, jak se rozhodneme.

Děkuji Ti tati, žes mě tak školil. Díky tomu totiž zvládám i nemožné.

Děkuji Ti, mami, za to, že mi pomáháš. Díky Tobě jsem také pochopila mnohé. A stále se učím.

Rodičové, prarodičové, přátelé. To, že jsme každý jiný, neznamená, že je někdo horší nebo lepší. Máme jiné názory, jiný vkus, jiné nápady. Nikdo jiný než my není v naší kůži. A v tom je to krásné. Takže je naprosto zbytečné se kvůli tomu bičovat.

Díky tomu všemu si postupně uvědomuji, že se nemusím hnát za uznáním, které jsem tak moc chtěla mít. Že se nemusím měnit k obrazu jiných, abych se jim zavděčila nebo aby mě měli rádi. Že jsem prostě „dost dobrá“ už taková, jaká jsem. A stále se to učím a připomínám.

PS: Marcelko, děkuji Tobě, že jsi.

PPS: Přátelé, kamarádi, děkuji za parádní prodloužený víkend.

PPPS: A holky, vy víte kdo, za úžasný zážitek.