Sáhla jsem si na dno

A přitom se dotkla nebes.

Varování – tento článek čtěte jen v případě, že vás jen tak něco nerozhodí. Je psán bez obalu, bez cenzury a tak, jak to vše doopravdy bylo. Žádná tabu. Připraveni? Pak můžete číst dál.

Byl to neuvěřitelný zážitek. Slovy se to nedá popsat. Možná zvuky ano, možná vůní, snad barvami. Spíš směsicí toho všeho. Je to jako sen, který si snažíte později vybavit a nejde to.

Před 15 lety jsem stála pod pověstnou ferratou Johann. Vzrušující a přitom obávanou. 600 metrů kolmá stěna obtížnosti D/E zajištěná ocelovými lany a kolíky tyčící se k nebi. Než se k ní vůbec dojde, musíte projít 3 hodinovým stoupáním, nejdřív po cestičce, potom po suti, pak několika místy přes jazyky sněhu a pak po kamenech a skalách. Několik jištěných míst vás připravuje na to, že to horší vás teprve čeká.

Mám příšerný strach z výšek a přesto mě to vždy lákalo.

Vím, že chci stanout na vrcholu. Vstáváme před svítáním a vyrážíme. Po několika hodinách stoupání se dostáváme k začátku ferraty. Ten je však příliš těžký. Třímetrový převis a na něm ocelové lano. Není kde se chytit nohama a člověk musí šplhat bez přírazu. Je to náročné, a já se držím zuby nehty lana. Už nemůžu, vím, že se dál už nepřitáhnu. Ruce se mi začínají třást. Klepu se postupně celá a vím, že to o mnoho déle nevydržím. Zkouším se někde zapřít nohou, ale boty kloužou po skále dolů.

Padám.

Jsem vyčerpaná, zklamaná. Můj nastávající je vzteklý. Je naštvaný, že to kvůli mně nevyleze. A tak se na to těšil! Leze za mnou dolů a vztekle sundavá batoh, ve kterém nesl lano.

A přitom stačilo tak málo, kdyby mi tenkrát pomohl.

Kdy dáme Johanna?

Ptal se mi kolega následujících 14 let. Byl to horolezec a milovník hor.

„Nejtěžší je ten začátek. Pak už to dáte! A proč Vás tam vůbec nevytáhl? Měli jste lano nebo ne?“ ptal se mě, když jsem mu líčila naši cestu.

Další roky jsem měla spoustu výmluv. Byla jsem těhotná, pak na mateřské, pak jsem se rozváděla, pak byla zase těhotná.

Nejčastěji jsem ale odpovídala: „Nemám žádnou fyzičku, pane doktore.“

Roky plynuly a můj bývalý kolega, pan doktor, minulý rok zemřel.

Sliby se maj plnit – nejen o Vánocích!

Pane doktore, toho Johanna dám!

Slíbila jsem na pohřbu. Nevěděla jsem ještě jak. Fyzička stále žádná. Navíc sama bych tam jet nemohla. Nic jsem tedy neplánovala a věřila, že se to prostě nějak stane.

Letos v létě  se mi ozval kamarád a zároveň bývalý kolega a připomněl mi slib, který jsem před rokem dala na smutném rozloučení.

A my vyrazili.

Bez velkého plánování.

Ve třech jsme v pátek ráno naházeli batohy do auta a vyjeli vstříc skále, která se majestátně tyčí vzhůru k nebi. Cesta autem nám trvala 6 a půl hodiny.

Dachstein v plné své kráse

Hora se na nás smála, slunce svítilo a my v podvečerních hodinách dojeli na parkoviště u lanovky. Prošli jsme se kolem, abychom se pozdravili s horami. Připravili jsme si batohy na ráno, posilnili se na noc (připili na úspěch Coronou) a zalezli do spacáků.

Vstávat a cvičit!

Ve 4:40 nás budí budíček. Co si budeme nalhávat, spala bych! Ale vidina toho, co nás čeká, mě prostě nenechala v klidu.

Ráno mě však škrábe v krku. Sakra!

A navíc –  i když jsem prosila své cyklické tělo, aby s menstruací počkalo do pondělka (nebo alespoň do neděle), nedalo si říct a já ráno zjistila, že po cestě nahoru nebudu řešit jen, kam se vyčůrám (což oblečená v ferrátovém setu moc elegantně nejde, navíc, když jste na vertikále, kde jsou pod vámi další lidi). Sakra! Sakra! Sakra!

Jsou to znamení?

Mám se na to vykašlat?

Nebo jsou to jen překážky, které je potřeba překonat?

Překážky, které mi ukazují, že cesta je cíl a nebude úplně snadná?

Snídaně, čaj, převléknout a hurá nahoru na horu.

V 5:30 vycházíme. Je tma, chladných 12 stupňů. Jdeme pohodovým tempem a za hodinku se kocháme od horské chaty, kde sledujeme oblohu získávající barvy palety malíře.

Převládá růžovo-oranžová a slunce, které ještě přes vrcholky nevykouklo, hlásí, že už je na cestě vzhůru.

Čeká nás ještě dvouhodinová cesta k nástupu na ferratu. Postupně potkáváme Poláky, Němce, Rakušany a kozy (zvířata), jejichž cinkot zvonců je slyšet do dálky. Ještě před obávaným začátkem navlékáme ferratové sety, helmy a rukavice. Začínají se objevovat lana, a tak stoupáme již ve výstroji.

Překonávám první překážky na cestě. Dříve bych si ani nepomyslela, že si budu schopná v suti během půl minuty sundat výstroj, vyčůrat se a vyměnit tampón (to vše s neznámými horaly na dohled). S oblékáním zpět do ferratového setu už není potřeba tak pospíchat, když mě skupinka zmíněných lezců s úsměvem předchází.

 

Jsme tu. Pod horou. Zakláníme hlavy a koukáme se vzůru.

Slunce už je vidět, jak za námi prosvicuje cestu, kterou už máme zdolanou. Právě slunce je jedním z důvodů, proč se musí tak brzy vstávat. Nejen, že by člověk nemusel stihnout lanovku zpět, pokud tedy nechce jít po svých a vrátit se za tmy, ale hlavně žár slunce je na stěně tak silný, že ubírá sil, spaluje a dehydratuje. Takže žádné zdržování, jdem na to.

V 9 hodin dvacet pět …ten vlak, co jsem jím měl jet, na kolejích dávno nestál... To bylo TENKRÁT. Co bylo včera, ale není dnes.

Dnes se píše jiný příběh.

VZHŮRU DO OBLAK

Takže teď nebo nikdy, řekla jsem si a zhluboka jsem vydechla. Na chvíli jsem zavřela oči a představila si, jak ten obávaný začátek dám.

Jak ho tentokrát zvládnu.

Jak stojím tam, kde už teď stojí kamarád a povzbuzuje mě. Slovy, úsměvem. „Dál už to je dobrý, pojď. To dáš.“

Zacvakla jsem karabiny. Chytla se rukama a zapřela nohama do převisu. Věděla jsem, že si musím pospíšit, že prostě není čas se zastavit a přemýšlet. Jakmile začnu, musím rychle nahoru nebo mi dojdou síly jako tenkrát.

Nádech, výdech, přitáhnout, nádech výdech, přejistit.

Jedna karabina, druhá karabina. Dýchám jak při porodu, funím jako lokomotiva. Srdce mi bije jako o závod. Pár vteřin na vydechnutí, nabrání síly, zklidnění tepu. A honem dál. Přitáhnout a znova a znova. Ještě kousek.

Už nemůžu, pomyslím si.

Já to asi nedám.

„Ještě kousek a jsi tu.“ slyším zeshora.

Přišlo to v pravou chvíli. Přitáhnout, zapřít se, nádech, výdech. Přejistit.

Uff. Výdech.

Tak to by bylo. Mám radost. Obrovskou. Dolů raději nekoukám a lezu.

Čeká nás totiž 5 hodin ve stěně.

Na Fantomase

Déčkové úseky vystřídalo céčko a těžké převisy přešly v kolmou vertikální stěnu zajištěnou železnými kolíky. Vzpomínala jsem na film Fantomas z mého dětství, ve kterém hlavní postava vystřelovala hřebíky z ruky a lezla kolmo vzhůru.

Jak teď? Zastavila jsem se a přemýšlela, kam dám ruku a kam nohu. Čekal mě převis nahoru a pode mnou nic než stovky metrů vzduchu.

„Tady už to je dobrý! V klidu na Fantomase.“ Ozvalo se nade mnou.

„No bezva“, pomyslela jsem si. Pokud někdo nemá závratě z výšek, pak „na Fantomase“ to může vypadat jako docela pohodička.

Měla jsem pocit, že na prstech a dlaních budu mít spoustu puchýřů. Předloktí už nabíhalo bolestí a já si říkala, jestli už jsme alespoň v půlce.

Na malém opočívacím místě jsme zakousli kousek müsli tyčinky, napili se a zjistili, ze za sebou máme 2/5 cesty.

Lezeme dál.

„Au!“ masíruju si stehno. Chytla mě křeč tak velká, že nemůžu hýbat nohou. Protitah funguje jen na chvíli, křeč nepolevuje. Masírovala jsem si nohu a musela uhnout z hlavního tahu na stranu. „Co budu dělat?“

Pytlíček Magnasolvu mě zachráňuje, sypu ho celý do láhve s pitím a polovinu leji do sebe. „Musím si schovat nějaké pití na později a taky tady není kam jít čůrat…“ běží mi hlavou.

Cestou nás předbíhají mladí sportovci, lezci. Někteří se zastavují a prohodí pár slov. Jiní lezou bez jištění. Hop, hop, hop. Vzpomněla jsem si, jak jsem si před lety na Marmoládě říkala, že na hory svoje děti v životě nepustím…

(Pozn. a uvědomnění toho, že fakt platí „Nikdy neříkej nikdy“ … Můj nejstarší syn už leze. (Teda jako po stěně. Lezecké)).

Slunce nás dohání a začíná být teplo. Dlouhý rukáv si nechávám jen proto, abych se nespálila a neodřela se o skálu. Je opravdu ostrá.

Síly docházejí, ale odhodlání naštěstí zůstává.

Dolů už ale stejně nemůžem, takže jediná cesta vede vzhůru. Chvíli rozebírám teorii odvozu helikoptérou, která vzbudí pozornost dalších sportovců 9ta teorie, ne helikoptéra).

„To ale musíte říct, že máte úraz. Na vyčerpání se pojištění nevztahuje.“ poučuje nás již zkušený horolezec.

Hmmm, tak to nic. Asi mně nezbyde nic jiného, než to prostě vylézt.

Poslední těžké místo před vrcholem – jako by chtěla hora ukázat, že nám to prostě zadarmo nedá.

Už vidím vlajku.

Uzoučká teráska a pod ní 600 metrů vzduchu. Chytám se lana a skály a sbírám odvahu podívat se dolů. Opatrně se nakloním přes okraj. Zatrne mi.

V břiše se ozve pocit jako na horské dráze a na zádech mi vyskočí husí kůže.

Otřepu se a podívám se zase nahoru. Zbývá už jen pár metrů.

Na vrcholu

„Ty vole! My jsme nahoře!“

Křičím – prostě to ze mě nějak vyletělo.

Pár lidí u vrcholu se na mě směje. Jsou to Češi.

Čistá radost. Je to nádhera. Rozhlížím se a kochám pohledem na kopce kolem.

Dokázala jsem to! Já to dokázala!

Vrcholová fotka jako důkaz. Je to krásné mít momentky zachycené v podobě fotografií, i když ty vzpomínkové v naší mysli nikdo nevymaže. K nim se totiž vážou pocity. I když si třeba po letech už nevybavíte, co měl kdo na sobě nebo kde přesně jste stáli. Některé detaily vyblednou.

Jaký jste u toho ale měli pocit, to nezapomenete nikdy.

Vyndaváme svačinu, pití a odpočíváme před sestupem k lanovce.

Záchody, sice suché, ale totální vymoženost dnešní doby, čekají nahoře u malého výdejního okénka. Kolem sedí lidé, co vyjeli lanovkou a dali si hodinovou procházku po sněhu k vrcholu, aby se tam vyfotili.

Kolaps

Po dostatečném užití si vrcholového opojení se vydáváme na cestu k lanovce. Jdeme po vyšlapané cestě sněhem, člověk by ani nepoznal, že je na ledovci. Vzpomínám na dobu, kdy jsem tudy šla s kamarády, navázaná na laně, když jsme zdolávali ledovcovou cestu k vrcholu Dachsteinu.

Cesta je lehárko, po rovince a nebo z kopce dolů. Taková pohodička procházka. Míjíme lidi v džínách, kteří si vyšli na výlet. Jedna holčička si dokonce vyšlapuje v šatičkách jako princezna.

Najednou mě začne bodat v zádech a já padám na všechny čtyři.

Bolest je ukrutná a vystřeluje mi od lopatky až nahoru k hlavě.

„Jsi v pohodě?“

Ptají se kamarádi a já vím, že za tohoto stavu dál nedojdu.

„Nemůžu vstát“, povídám po pravdě.

Ač se normálně lékům téměř vyhýbám, tentokrát vezmu zavděk Paralenu, který mi jeden kamarád nabízí. Druhý mi bere batoh a já zkouším protáhnout záda, jestli se uskříplý nerv nějak vrátí tam, kde má být. Po chvíli vstávám a pomalu jdeme dál. Za čtvrt hodiny chemie začíná působit a já pociťuji úlevu.

Rouškový paradox

U lanovky je potřeba dodržovat rozestupy a mít roušky. Vzhledem k tomu, že moc dobře víme, že klasické roušky nás ani nikoho dalšího neochrání před virovou nákazou a akorát si funíme před ústa svoje mikroorganizmy, které si úspěšně množíme exponenciální řadou a dýcháme zpět, si je (ty roušky) v rámci zachování přísunu kyslíku stahujeme pod nos.

Velice rychle jsme upozorněni na to, že si je máme nandat pořádně a dodržovat rozestup, abychom během dalších pár minut byli natlačeni s dalšími možná 30 lidmi do jedné kabiny a mačkali se jeden na druhého.

Relax

Na parkovišti si sundaváme batohy. Já s úlevným vydechnutím skopávám boty a narovnávám si záda na karimatce. Uffff.

Tak my to dali.

Máme to za sebou a teď budeme odpočívat a slavit. Před tím, než slunce zapadne, vydáváme se na cestu autem do města. Zaslouženou večeři si užíváme v restauraci Johann (jak jinak) a večer už zbývá jen najít místo na spaní (což se nakonec ukáže jako docela oříšek). Nakonec se ukládáme k spánku u přístřešku na poli.

Návrat domů

Čaj a snídaně v přírodě chutná úplně jinak než doma.

Málem jsem zapomněla, jak je to skvělé.

Mám chuť tu ještě zůstat, i když vím, že se musíme vydat na cestu domů. Zastavujeme se ještě v několika kempech (kvůli mně – mám prostě potřebu se konečně umýt).

V prvním kempu se slušně ptám, jestli mě tam nechají vysprchovat, že moc ráda zaplatím. Ne. Nejde to. A nejede přes to vlak. Proč? Protože Covid. Neubytované do sprchy nepustí. Super!

V druhém kempu volím úplně jinou taktiku a připadám si opět jako člověk.

Cesta domů je pohodová a bezproblémová.

Děkuji!

Děkuji vám kamarádi, že jste mě postrčili. Že jsme to společně dokázali.

Že když člověk chce, tak to jde.

Mám vás ráda.

 

 

 

 

 

 

 

Martina Vokurková Chocová

Profesí jsem forenzní genetik a soudní znalec a svoji práci mám moc ráda, protože je plná nečekaných událostí a já nesnáším rutinu. Také jsem lektorka angličtiny a zároveň rebel, který učí jinak, než v klasických školách (již 20+ let), autorka online kurzu angličtiny pro děti CoolBeans a projektu myška Millie pro děti. Jsem mámou 3 úžasným dětem, které mě každodenně školí např. v trpělivosti (9 letého kluka a dvouletých neposedných dvojčat) A taky jsem žena, která se nevzdává při prvních, druhých, ani třetích nezdarech a jde životem svojí vlastní cestou. Miluji hudbu (zpěv a nadchla jsem se pro bicí), která mi pomáhá přežít těžké chvíle a přináší radost do života. A jsem nadšená spisovatelka příběhů, povídek a článků pro vlastní potěšení a inspiraci druhým. Prožila jsem mnoho šíleného, abych se naučila vážit si maličkostí každodenního života.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů