Miluji život! Přináší toho tolik a my můžeme vybírat.

Je páteční odpoledne, já ležím na gauči a pozoruji cvrkot doma. Měla jsem potřebu se zastavit, rozhlédnout a prožít naplno každý okamžik. Mám radost ze všeho, co se kolem mě děje. A jsem vděčná, že žiji jinak. Jinak než dřív.

Vzpomínám na časy, kdy jsem byla obklopena neustále si stěžujícími lidmi.

Stála jsem na zastávce autobusu, jako každý den, když jsem jela do práce. Dvě paní si povídaly tak hlasitě, že nešlo neposlouchat. „To je počasí, co?“ „No, to teda je. Takový marast!“ „A kde je ten autobus? Už má zase zpoždění!“ „No, takhle je to pořád, každý den. Přijede pozdě a je úplně plný! Člověk si už nesedne!“

Pokračovaly by jistě dodnes, ale přijel autobus a přerušil jejich stěžování. Všichni se cpali dovnitř, včetně mě, samozřejmě. Řidič, mračící se, vybíral peníze a ani se na lidi nepodíval. V autobuse bylo buď málo místa a nebo bylo volno vedle někoho, kdo byl tlustý tak, že zabíral jeden a půl sedadla. Nebo tam někdo tak hlasitě telefonoval, že se nedalo dělat vůbec nic jiného. A nebo jsem seděla vedle člověka, kterému hrála otravná hudba tak hlasitě, že přehlušila i hluk motoru. V tom horším případě jsem stála na jedné noze na schodech a snažila se neomdlít z nedostatku vzduchu.

Sklouzla jsem do úplně stejného stěžovacího módu jako ty dvě paní na zastávce. Negativita byla všude kolem. Bylo tak snadné jí podlehnout. Práce ve státní správě, rutina každý den, vyhořelí a nebo znudění lidé všude, kam se podíváte.

A doma? Dlouholetý vztah bez jiskry, odsouzený k zániku.

Někdo tomu říká sociální jistoty. I já to tak nazývala. A svým způsobem jsem byla ráda, že to mám. Takhle jsem přece nemohla zůstat žít! Vždyť mě to zabíjelo zaživa. Ale protože jsem byla srab a neuměla vzít osud do svých rukou, Vesmír to zařídil za mě. Byla to rána. Myslela jsem, že skončil svět. Ten můj určitě. Ze dne na den se otočil vzhůru nohama.

Dnes se mám jinak. Lépe.

Mám práci, která mě baví, skvělé lidi kolem sebe, kteří jsou mými přáteli. Mám krásné děti, se kterými si naplno užívám volné chvilky a jsem moc vděčná, že tomu tak je. Že jsem měla sílu jít dál a věci měnit. Že jsem vytrvala, i přes všechny překážky. Že jsem uskutečnila svůj sen a vybudovala anglickou školu, kde se učí jinak. A mám děti, které miluji.

S jedním čtu pohádky na dobrou noc a málem roním slzu, když mi přes den namluví hlasovou zprávu:

Ahoj mami, já se Tě nemůžu dočkat! Přijď, mám Tě rád!

Těm druhým dvěma čte pohádky starší syn. Oni stojí v postýlkách, výskají a poskakují radostí.

Kluci, miluji vás! ❤