Vodáci ahooooooooooooooooj!

Pojedem na vodu.

Na základce a střední jsem chodila na plavání. Když mně bylo asi 11, jeli jsme na vodu s oddílem. Moc jsem se těšila a musela hodně přemlouvat rodiče, aby mě pustili. Byl to nezapomenutelný zážitek ve všech směrech.

Moje vodácká kariéra pokračovala na vysoké. S kanoistických oddílem jsme budili pozornost chodců na nábřeží, když jsme v lednu proráželi kry na Vltavě. V květnu jsme pak jezdili na Slovensko, kde jsme se učili manévry na divoké vodě.

Mám úžasné zážitky, na které moc ráda vzpomínám. A ty, na které bych nevzpomínala ráda, jsem rychle zapomněla.

Píše se červen, rok 2020

Má nás jet 10. Někteří ještě nikdy nebyli.

Kdybych jim řekla rovnou, že:

  • je bude bolet zadek ze sezení na tvrdé lavičce v lodi
  • budou mít celý den mokré nohy
  • ucítí svaly, o kterých vůbec nevěděli, že je mají
  • je budou bolet záda
  • se spálí, když bude svítit sluníčko
  • budou mokří, když bude pršet
  • se možná cvaknou a že budou lovit děti, věci, ládla, loď a taky sebe, že budou mít modřiny
  • budou mít oblečení, boty a spoustu dalších věcí od bahna…

asi by vůbec neuvažovali, že pojedou.

Místo toho jsem se zaměřila na tu pozitivní stránku věci.

Bude to krásný a dětem se to bude moc líbit.

  • Voda sbližuje
  • a nebo se můžete chystat na rozvod
  • Voda je báječná
  • nebo vás taky může utopit
  • Užíváte si krásnou krajinu, skály, zvířata a kytky
  • a nebo kýcháte z alergie
  • Opalujete se na slunci
  • nebo pak léčíte spáleniny

Zažila jsem toho na vodě už hodně.

  • Spálila jsem se tak, že jsem měla místo stehen dva velké puchýře.
  • Také jsem týden mokla až na kůži.
  • Nedobrovolně se koupala v mrazivé vodě (děkuji ti neoprene)
  • A rovněž jsem několikrát málem zůstala na stromě, který mě vytáhl z lodi (díky helmo, která jsi mě zachránila před omráčením a Boženko, že jsi naši posádku mnohokrát zachánila).
  • Na kanále v Tróji jsem se málem utopila (a málem jsem nebyla sama, viď Markéto)

Na divoké vodě se dá zažít ledacos, naštěstí naše Berounka divoká nebyla a my plánovali, že konečně vyjedem.

Den odjezdu mínus 2 dny:

Informační schůzka s grilováním a pivem proběhla úspěšně a za dva dny máme vyjíždět.

Den odjezdu mínus 1 den:

Jedna rodina hlásí, že nepojede. Má totiž pršet.

“Sakra, vždyť to jsme věděli i včera, tak co se děje?” říkám si.

Čekáme, jak se to vyvrbí. Večer volá druhá rodina a hlásí, že jet nemůžou. Mám málem infarkt. Naštěstí si dělají  legraci. “Hodně blbou”, zdůrazňuji a oni se smějí, jak se jim ten “prank” povedl. Za chvíli volá první rodina, že nakonec jedou. Huráááá!!!

Den 0:

Balíme, nakupujem, odjíždíme. Na cestě nás chytne bouřka. Leje jako z konve, proudy vody se valí přes čelní sklo auta, že není vidět na cestu.

V kempu prší méně, ale o to vytrvaleji.

Čekáme, až přestane, že postavíme stan. Rozbalujeme ho a zjišťujeme, že náš starý stan má rozlepené švy. Počítám, jak je vlastně starý a zjišťuji, že ne 3 roky, jak jsem si původně myslela, ale minimálně 9 let.

“To to ale letí” říkám si a v hlavě si píšu pomyslný seznam, co musím koupit. Ještě, že naši kamarádi vzali stan navíc. Bezva, máme kde spát.

Déšť ustává, můžeme stavět a děláme oheň. Radujeme se jen chvíli, protože zase začíná pršet. U ohně to ale celkem jde. Děti lítají po kempu a jsou šťastné. Kolem desáté je zaháníme do postele, teda do stanu.

Koukám na předpověď, má pršet jen dopoledne, krása. Mám velkou radost.

Bilance:

Něco mokré, ale my suší. Musíme koupit nový stan a pláštěnku (utržená kapuca).

Den 1:

Předpověď se přes noc změnila. Má pršet skoro celý den. Přemýšlíme, co dál.

  1. Pojedeme?
  2. Nepojedeme?
  3. Přebookujeme lodě na neděli? A dnes se budeme někde poflakovat?

Jedni jet nechtějí, druzí by jeli, já a všechny děti jsme jednoznačne PRO.

Jedeme pro lodě a na oběd a čekáme. Prší a prší. Za stálého deště nasedáme do lodí oděni do pláštěnek a vyrážíme.

Není to tak strašné, v pláštěnce a kšiltovce jsme úplně v suchu. Zvládáme 20 km, jedeme několik jezů, děti chtějí jezů víc a všechny sjet. Večer už déšť ustává, občas ještě malinko mrholí. Zjišťujeme, že v kempu naproti se vaří a jídlo ještě je, tak pospícháme přes most, aby nám ještě něco zbylo.

Vedle u stolu chlapi hrajou na kytary, jeden pán má dokonce 12ti-strunku. Děti blbnou u automatů, které jsou vypnuté, ale zdá se, že jim to vůbec nevadí.

Vracíme se do našeho kempu a chystáme pro děti bojovku. Ty jsou natěšené a čekají, co se na ně chystá. Než nachystáme poslední stanoviště, slyšíme, jak se už všichni v tlupě blíží k nám. Nějaká špatná domluva. Honem, honem, schovat se. Mumie zabalená do toaletního papíru byl podle nich Mikuláš a strašlivého strašidla se vůbec nelekly. Nalezený poklad jim ale chutnal. Nebylo to sice podle plánu, ale nevadí, i tak se jim to moc líbilo.

Chvíli ještě sedíme u ohně a pak honem na kutě. Než jsem sbalila věci, dítě mi usnulo v autě, kam se na chvílli uklidilo.

Bilance:

Všichni jsme přežili, nikdo se necvakl, ztráty žádné, ani na životech, ani na majetku.

Den 2:

Je krásně. Neprší! Chlapi převážejí auta a my dobalujeme věci a užíváme pohodu. Děti si hrají. Stany a milión krámů zabaleno, jako bychom tu vůbec nebyli.

Vyjíždíme doprovázeni paprsky slunce a vybaveni pádly, nealko pivem a náhradním oblečením. Máváme kempu, kam už přijedeme jen pro auta.

Užíváme, děti se chtějí v lodích měnit, tak se přehazují posádky a plánují, kdo bude kdy kormidlovat.

A přišel první jez a s ním i první koupání. Pak bylo ještě koupání dětí na konci plavby, ale to už bylo chtěné.

Lovíme loď, botu, pádlo, rodiče si loví děti a celé to je hodně dobrodužné. Se všechny zmáčenými členy naší výpravy jsme se šťastně shledáváme o pěkný kus pod jezem. Dalo nám totiž zabrat chytit loď, protože v místě pod jezem to docela slušně teče, obzvlášť v době po deštích.

Jedna posádka chytá ztracené pádlo a botu, jiná se postarala o loď a další pomáhala, jak se dalo.

Týmová práce jedna radost. Uplakané děti se podaří rychle ukonejšit, dospělé usušit a jedeme dál. Děsivý zážitek se brzy promění v dobrodružství, o kterém budou děti vyprávět všem kamarádům.

Další dva jezy jsme jedeme také. Jeden jen kormidelníci, druhý i děti, ze kterého mají obzvlášť velký zážitek, protože jez u Branova se normálně nejezdí kvůli nízkému stavu vody.

Oběd si dáváme u Rozvědčíka, kde málem ztrácíme jedno dítě. To si ale poradí a brzy se shledává s vyděšenými rodiči, kteří nemohou uvěřit tomu, že jedno dítě zapomněli na břehu, ženouce se za vidinou jídla.

Úprk zpět na břeh je neuvěřitelný, kdybychom to změřili, určitě by trhli nějaký rekord. Naštěstí jsou vodáci fajn parta, většinou mezi nimi nejsou žádní úchylní devianti, kteří by si jezdili na kanoi vyhlížet svoje nezletilé oběti.

Při obědě si ještě střiháme vodácký kvíz, který jsem pro děti i dospělé v průběhu těchto dvou dní připravila. Když  začínám rozdávat papíry a propisky, které jsem do  barelu ráno přibalila společně s pivem, salámem, sušenkami, bonbóny a ovocem (ano, to byl můj kouzelný barel, kolem kterého děti neustále kroužily), vysluhuji si pohledy typu, které by se daly vysvětlovat asi jako jestli jsem normální, tvl úča nebo tak nějak. Asi si myslí, že je budu fakt zkoušet a užívám si to napětí.

Děti se těší moc a já také, zvlášť na to, jak se budou všichni tvářit.

Při otázce, jak se říká spojení lodí na řece, které se dělá většinou, když řeka neteče, se zastavil i číšník se slovy, že tohle si chce poslechnout.

Náš stůl je středem pozornosti a myslím, že se aspoň trochu baví nejen všichni zůčastnění, ale i všichni kolem.

Dojíždíme v pořádku na Višňovou Hájek, kde zakončujeme plavbu koupáním (děti), kormidlováním lodí ke břehu (mladí a nadějní zadáci) a velkým smutkem, že už jedeme domů.

Domluvili jsme se, že musíme něco dalšího brzy podniknout.

  • Vodácké dovádění v kempu?
  • Učení se různého manévrování?
  • Pohodový víkend v kempu, děti celý den venku a dospělí zabaveni nicneděláním?
  • Nebo další vodu v září?

Uvidíme, co nás všechno čeká.

Tak ahoooooooooooooooooooooooooooooooooj!

Bilance:

Ztracená loď, bota i pádlo se našly, děti všechny usušené. Ztracené děti se našly také a dospělí přežili ve zdraví – fyzickém i psychickém. Odřeniny a modřiny budou do pár týdnů pryč.

  • chybí jedna holinka

Poznatek:

  • Tricepsy na rukách se zpevňují pádlováním, dámy!

PS:

Mám hodně vtipné dítě. Sedíme všichni u ohně, povídáme a já ho poprosím, aby mi přineslo z auta platíčko s modrými pášky (rozuměj proti alergii) a přesně popíšu, kde v autě ho najde. Dítě mi donese krabičku s tampóny se slovy: “Mami, je to tohle?” (Hlasitosti volume max).

Za co se mi mstí? 🙂

PPS:

Dítěti je 10 let, ví, jak vypadají tampóny a k čemu slouží.

PPPS:

Ano, na Murhyho zákon se dá spolehnout, naštěstí jsem se obešla bez nechtěného koupání.

 

 

 

Martina Vokurková Chocová

Profesí jsem forenzní genetik a soudní znalec a svoji práci mám moc ráda, protože je plná nečekaných událostí a já nesnáším rutinu. Také jsem lektorka angličtiny a zároveň rebel, který učí jinak, než v klasických školách (již 20+ let), autorka online kurzu angličtiny pro děti CoolBeans a projektu myška Millie pro děti. Jsem mámou 3 úžasným dětem, které mě každodenně školí např. v trpělivosti (9 letého kluka a dvouletých neposedných dvojčat) A taky jsem žena, která se nevzdává při prvních, druhých, ani třetích nezdarech a jde životem svojí vlastní cestou. Miluji hudbu (zpěv a nadchla jsem se pro bicí), která mi pomáhá přežít těžké chvíle a přináší radost do života. A jsem nadšená spisovatelka příběhů, povídek a článků pro vlastní potěšení a inspiraci druhým. Prožila jsem mnoho šíleného, abych se naučila vážit si maličkostí každodenního života.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.