Říjen 2018

Jsem máma 3 dětem. Jednomu je 8,5 let a druhým dvěma 1,5 roku. Jsem na ně sama a jsem spokojená.

Někdy je to na hlavu. Někdy na ho**o. A někdy prostě nádhera. Ale to je život nebo ne?

Uterý večer

Jako každý den čtu i dnes večer Samíkovi pohádku.  Postupně ztlumuji hlas, protože mně hlasivky vyhlásily stávku.

„Mamí, čti víc nahlas, já Tě neslyším!“

„Zlato, já nějak nemůžu, přestávám mluvit“.

Teď se mi teda vážně nehodí mít něco s hlasem. Ne, že jindy by se mi to hodilo, ale příští týden mám pracovní akci, na které budu mluvit od rána do odpoledne…. Ach jo.

Středa ráno

Bolí mě hlava a nemluvím. Pěkně to začíná. Takže co teď. Měla bych spát, odpočívat, léčit se. A do toho se postarat o roční dvojčata a školou povinného rošťáka. Krása.

Čtvrtek

Je to čím dál horší. V hlavě mně třeští, krk nateklý a hlasivky nespolupracují. Nasazuji totální sebeléčení. Čínské byliny, moxu na předloktí, Priznitz a spím, kdykoli mi to jen trochu okolnosti dovolí. Jsem jako průtokový ohřívač, prolévám se bylinnými čaji (dokola střídám bezinku, řepík a směs bylin od úžasné bylinkářky) a zapíjím to tinkturou lichořeřišnice a ostropestřcem.

Pátek

Je mi líp, hurá, věnuji se víc domácnosti, která začínala docela upadat a dětem, kterým zase trochu čtu.

Sobota

Včera jsem to přehnala, takže zase zábaly na krk a klasika čaje, byliny, moxa. Musí to přece zabrat. Nebo ne?

Neděle

Kašlu na to, že jsem do sebe nechtěla rvát chemii. Paralen pomáhá a já už nemám pocit, že chci mlátit hlavou do zdi.

Pondělí

Mám zlé sny, že jsem pryč a něco se stalo dětem. Přemýšlím, zda to vše není znamení, že mám zůstat doma.

Úterý

Plním sliby a beru Sama s kamarádkou do kina a těším se, že budu moct hodinu a půl sedět a nic nedělat. Miluju kina!

Středa

Musím se nachystat na workshop, který mám v pátek. Zbývají už jen dva dny. Firemní počítač po mně chce změnit heslo. To už zase utekly 3 měsíce? Měním heslo dle pokynů jako už asi tisíckrát předtím. A od této chvíle se nemůžu dostat ani na emaily ani na firemní servery. Celý zbytek dne řeším technické problémy na dálku s ajťákem (do pozdních hodin večera, protože centrálu firmy máme v Americe a tam je 7 hodin časový posun). Začínám panikařit, protože všechny materiály, které jsem si procházela a chtěla stáhnout, nemám k dispozici. Ve finále už se nedostanu do počítače vůbec. Kontaktuji kolegy a prosím je o nasdílení mega souborů jinou cestou, zatímco jsem hodiny na telefonu s americkou IT podporou, u čehož vařím, jím a balím. Jestli tohle není znamení, že nikam jet nemám, tak už nevím co.

HELP!!!!!

Čtvrtek

Hurá, problém vyřešen, dostanu se do počítače a všude tam, kam potřebuji. Někdy se na to prostě stačí vyspat. Procházím materiály, tisknu, jak divá, podtrhávám, dělám poznámky. Balím dárečky pro účastníky, sobě pár nejnutnějších věcí a navečer hurá na vlak. O děti je postaráno a o všechno ostatní také.

Hledám ubytování, skoro všechno je obsazeno z důvodu konání veletrhu. Po chvíli se mi ukazuje pěti hvězdičkový hotel za cenu tříhvězdy. Zřejmě někdo pustil rezervaci a hotel chce obsadit poslední volná pokoj. Urychleně klikám, že ho chci a rezervuji jej.

Na vlakovím nádraží zjisťuji, že mi vlak nejede ve 20, ale ve 40, takže mám spoustu času, který ani nevím, jak využiji. Jdu si koupit lístek, protože online koupené mám jen místenky. Dozvím se, že můžu jet dřívějším vlakem, protože s tím mým bych prý nemusela tak dobře stíhat přestup, takže najednou mám jen dvě minuty na to, abych doběhla na 2. nástupiště a stihla vlak do Prahy. Přicházím sice o místenku, ale to nevadí, vlak je téměř prázdný.

Z online rezervace místenek mi přichází sms, že můj původní vlak je zpožděn.

V Praze mám půl hodinu času, jdu si koupit pití a v klidu přecházím na moje nástupiště. Vlak přijíždí, paráda, hledám vagón, na který mám místenku a nemůžu ho najít. Ptám se průvodčího, který mi oznámí, že mám koupenou jízdenku na úplně jiný vlak a že s touto jízdenkou nemůžu jet. Zjišťuji, že mi prodali jízdenku, která neodpovídá místence. Hmmm…

Nastupuji do vlaku a kupuji si další lístek. Ještě nikdy jsem nejela dvakrát na stejné místo v úplně stejnou dobu. 😀 No, vše je jednou poprvé.

Zavírám se do kupé, kde budu mít klid na práci. Zjišťuji, že doma je vše v pořádku a já procházím ještě jednou všechny materiály, zda mám nachystáno, co potřebuji na zítřek.

Dostávám sms z online systému vlaků, že můj původní vlak je opět zpožděn a já mezitím přijíždím do své cílové destinace. Před nádražím je několik taxíků, jeden z nich mě odveze k hotelu, který je opravdu nádherný.

Jsem utahaná, nevyspalá a říkám si, že se snad konečně vyspím a trochu si užiju tu krásu kolem, i když jen na chvíli. Vychutnávám si uvítací drink šampaňského a dávám si vířivku, kterou mám v pokoji k dispozici. Představuji si, jak zítřek vyjde krásně podle představ a se zkrášlovací maskou na obličeji, kterou jsem si nedala už leta, se zavrtávám do obrovské postele.

Pátek

Za 11 let, co tohle práci dělám, jsem nezažila lepší připravenost ze strany genetických expertů. To, že je perfektně nachystán distributor, je u nás již standardem, ale ve všech státech se to také nevidí. Stejně mě to vždy mile potěší, protože to usnadňuje práci a snižuje hladiny stresu. Měli jsme dopředu nastavené přístroje, připravenou chemii, ale i občerstvení na celý den, což bylo moc fajn.

Že by ale někdo z laboratoře začal dopředu dělat moji práci, abychom se nezdržovali, to jsem ještě neviděla. Také už jsem se naučila, že je vždycky něco, co nejde podle plánu a já pak musím improvizovat. Dnes poprvé šlo ale všechno hladce, úplně bez problémů.

Skončili jsme o něco dřív a všichni se mohli vydat na cestu domů. A já doma ještě uspala ty moje miláčky.

Život je krásný a já jsem vděčná za příležitosti, možnosti a přátele, které mi servíruje. Amen.

PS: Ta fotka se šampaňským je autentická. Jsem neupravená, nenalíčená, unavená, půl dne na cestě… ale v tu chvíli už spokojená.