1+2=4

Co myslíte, byl tam?

Byl! No, tedy dva. Dva proužky – jasný výsledek. Věděla jsem to, ještě než jsem se vyčůrala do kelímku a ponořila do něj testovací proužek. Už víc jak týden mě bolela prsa, dělalo se mi nevolno, jídla, která jsem milovala, mi přestávala chutnat. Intuitivně jsem věděla, že tahat ten těžký kufr do schodů není úplně nejlepší nápad. No, tak teď to všechno dávalo smysl.

Plánování změn

Začali jsme se pomalu připravovat na příchod dalšího člena rodiny, plánovat nadcházející rok a změny, které nás čekají. Protože jsem měla schované ještě skoro všechny věci po prvorozeném synovi, říkala jsem si, že ani nebudeme muset tolik nakupovat. Pracovat budu hned, jak to půjde a protože to přece není poprvé, vše skvěle zvládneme. Navíc část své práce dělám doma, učím angličtinu a nesmírně mě to baví.

Vše se naplánovat nedá. Nebo Ano?

Zvracela jsem jak Alík. Bylo mi zle, když jsem nejedla. Bylo mi zle, když jsem se najedla. To, co jsem jedla jeden den a dokonce mi to vyjímečně chutnalo, na to jsem se druhý den nemohla ani podívat.

Měla jsem tak nízký tlak, že jsem omdlívala, jakmile jsem chvíli stála nebo když jsem se zvedla. Zvedal se mi žaludek naprosto ze všech pachů. Kafe jsem nemohla ani cítit. Odpadkový koš jsem nemohla ani otevřít bez toho, abych nešla okamžitě zvracet.

Dost mi to vyvádělo z míry. Vždyť poprvé to bylo úplně v pohodě! Tak co se to děje? Kromě toho všeho jsem byla tak příšerně unavená, že bych byla prospala 20 hodin denně, což mi dost nabourávalo moje plány s prací. Všechna vyšetření naštěstí probíhala bez problémů. A já se vydala na další ultrazvuk, tentokrát v 11. týdnu.

Neplánované překvapení

Koukla jsem se na doktora v stejném okamžiku jako on na mě poté, co jsme oba současně zírali na monitor ultrazvuku.

„Tak tam jsou dvě…. co Vy na to?“

„No, zrovna na to koukám….“ a nemám dalších slov.

Následovalo pár okamžiků, kdy jsem to musela rozdýchat a pak několik dní, kdy jsem se s touto novinku pomalu sžívala. Dalo mi velkou práci to hned nevyklopit do telefonu mojí druhé polovičce a pěkně si počkat na dramatický okamžik doma :-), samozřejmě s fotkou, která mluví za vše.

Tak takhle nějak to u nás probíhalo.

A další plánování, tentokrát jinak

Vymýšleli jsme jména, vybavení, změny doma, v práci a myslela jsem, že se všichni moc těšíme. Myslela jsem, že nás bude pět. Že budeme velká rodina a že to bude báječné. Zjistila jsem však, že nás vlastně nikdy pět nebylo, i když fyzicky chvíli ano.

Bylo to kruté? Ano. Bylo to nespravedlivé? Ne.

Realita byla totiž úplně jiná. Slzy, zoufalství, vztek, bolest, strach. To všechno se u mě vystřídalo během několika měsíců. Bylo to drsné, kruté a nespravedlivé, myslela jsem si. Ve chvílích, kdy jsem v obrovským břichem nemohla ani sama vstát z postele. Nebo v šestinedělí, totálně bezbranná, odkázaná na pomoc druhých.

Bylo to vysvobození.

Ano, vysvobození. Z něčeho, co nefunguje. Z něčeho, z čeho se bojíme odejít. Čeho se bojíme pustit. Říkáme si: „Jak bych to zvládla?“ „Co bych dělala?“ Jenže to často už dávno zvládáme a děláme, jen si to neumíme přiznat nebo uvědmit. A pak se musí stát něco hodně drsného, aby nám to konečně došlo. To se většinou děje přes ty nejvíc bolestivé okamžiky v našich životech. Jen nám to často dochází až zpětně.

Změna. Neplánovaná. Ta nejlepší z nejlepších.

Každopádne to byla změna. Ale změna je život. A život je změna. Bývala jsem nestutečný puntíčkář, kritik (i sebekritik) a změny mi nikdy nedělaly dobře. Teď se učím si změny užívat a vidět v nich výzvy, nové možnosti a radosti, které bych jinak nepoznala, kdybych se jim bránila. Mám tři anděly 👼👼👼, a to se rozhodně počítá. 🤗

A já to šla zapít – zázvorovým čajem.😂

💞

PS: Pokud potřebujete pomoc s výběrem kočárku pro dvojčátka nebo zjistit, co je potřeba nakoupit a nechcete procházet internet dlouhé hodiny, napište mi, ráda poradím. 

PPS: Děkuji vám všem, kteří jste mi pomohli v těžkých chvílích. Moc si toho vážím a je to navždy ukryto a střeženo v mém srdci. Vy víte kdo. ❤