Buď věrná.

Nebyla jsem věrná. Už zase. Tolikrát, že se z toho stal zvyk. Nebylo mi v tom dobře, ale protože jsem tak žila tak moc dlouho, bylo těžké to změnit.

Zaprodala jsem totiž svoji duši. Pro chvilkové potěšení. Proto, abych mohla někam patřit. Proto, aby mi bylo chvilku hezky. Pak mi ale bylo mnohem hůř.
Ne, nemluvím o nevěře mezi mužem a ženou. Já byla nevěrná sama sobě.

Kdo nám dává lekce?

Žijeme na tomto světě jen omezený čas. A během té doby se máme něčemu naučit. Jsem přesvědčená, že naším úkolem se žít šťastný život, i přes všechny překážky, které se nám staví do cesty.

Ty největší úkoly, strasti a nástrahy, stejně jako zrcadla, nám staví ti naši nejbližší.

Dohoda duší

Stejně tak jsem přesvědčená, že si vše dopředu vybíráme. To, co se chceme a taky máme naučit.

Roli, kterou jsme si dopředu vybrali a domluvili.

A teď si tady všichni společně hrajeme.

Znásilnění

Necháme se vtáhnout do situací, do kterých nechceme. Neumíme říct ne. Necháváme se znásilňovat, ať již doopravdy a nebo obrazně, abychom někomu vyhověli, aby nás měl někdo rád, abychom byli IN nebo abychom někam patřili.

Ale ono to nepřichází.

Ten pocit spokojenosti prostě nepřichází. Je tam chvilku, stejně jako u té nevěry tělesné. A pak přijdou výčitky, možná i strach. Ne, ve většině případů NEJSME oběťmi. My jsme si to nechali líbit. A nic jsme neudělali.

ANO či NE?

Když nám někdo řekne NE, bereme to jako odmítnutí naší osoby. Pamatujeme si křivdy.

Neumíme odpouštět.

Rozdáváme se pro druhé, ale sobě dáváme málo. A když si dovolíme dát sobě, jsme označováni za sobce, což nám nedělá dobře. Začneme o sobě pochybovat. Nejsme s tím v pohodě.

Jsme v tom sami

Jediný člověk, který s námi bude až do smrti, jsme my sami. To mi nedávno připomněla kamarádka. A proto musíme být v souladu sami se sebou a hlavně se svým srdcem.
A jiná moudrá žena, mi připomněla vyjímečně důležitou skutečnost.

Další nejbližší jsou naše děti a my ženy, mámy, máme za úkol za nimi stát.

My jsme pro ně oporou, pevným bodem.

I kdyby je chtěli ostatní pranýřovat, my to nesmíme dovolit. Za to totiž nestojí vůbec nic.

Jasně si vybavuji skutečnost, kdy jsem nebyla věrná svému srdci. Zachovala jsem se tak, jak to vyžadovala společnost.

Chtěli viníka, chtěli trest.

A já se neuměla bránit. Měla jsem strach. Strach, že mě odsoudí. (To stejně udělali). Strach, že mě už nebudou mít rádi. (Už nikdy to nebylo jako dřív). Strach, že přijdu o přátelství. (O to jsem stejně přišla). Kvůli čemu jsem se tedy zaprodala? Aby mi schválila společnost moje činy. Že jsem se zachovala správně? Pokud Vás chce někdo odsoudit, udělá to, bez ohledu na to, zda jste nebo nejste viník. Někdo prostě musí být potrestán. Spokojenost to ale nepřinese.

Ani jim, ani Vám.

Srdcem nebo hlavou a naučenými programy?

„Víš, jak poznáš, že někdo není ve svém srdci?“ zeptala se mi kamarádka.

„Že má tvrdé, zlé oči“ odpověděla jsem ihned. Vzpoměla jsem si na několik okamžiků, kdy jsem dříve blízké osoby nepoznávala.

„Že se s nimi nedá domluvit“ odpověděla. „Můžeš říct cokoli, oni to neslyší. Jedou si svoji a Tebe vlastně ani neposlouchají. Je jedno, co řekneš.“

Vlastně ano, je to pravda. Věty a slova jsou sice vyřčeny, ale jejich obsah se nedostane tam, kam má. Člověk si z věty vytáhne jen další náboj do pomyslné zbraně, aby mohl dál střílet.

Právo soudit

Kdo má právo Vás soudit? Kdo má právo Vám říkat, jestli se chováte přiměřeně? Jestli jste VY a nebo Vaše děti normální? Kdo má právo Vám říkat, jestli se oblékáte v souladu s módou, Vaší tloušťkou, Vaším věkem, jestli je Vaše výchova správná nebo jestli dostatečně nebo nedostatečně trestáte svoje děti?
Ten, kdo to dělá, má většinou nějaký problém sám se sebou.

Zkouška

A Vám se to děje proto, abyste něco pochopili. Abyste se zachovali v souladu se sebou.

Abyste byli věrní sami sobě. Když totiž budete, tyhle zkoušky už nebudete zažívat.

Přišla mi letos jedna hodně velká a já ji dlouho rozdýchávala. Jedno vím ale jistě.

Přijdou další, jiné.

Těším se, až zmoudřím natolik, abych se na ně těšila.