Kam se to ženeme?

Konečně je tady úterý. Den, na který jsem se týdny těšila. Vyhradila jsem si jeden den, který budu odpočívat. Pojedu pryč, někam, kde je to hezké, kde budu obklopena novými podněty, dám si masáž a nechám se opečovávat. Taky zkusím něco napsat. Moc ráda píšu.

Vždycky jsem ráda psala, už od malička jsem tvořila povídky, příběhy a psala deníky. Cestovní, osobní. Ve škole jsem měla samé jedničky ze slohů, pak jsem se realizovala psaním do novin a prací pro Český rozhlas. Proč to tedy nedělám?

Jsem úspěšná manažerka pro střední a východní Evropu v oblasti forenzní genetiky. Dělám znalecké posudky pro soudy. A jsem podnikatelka, zakladatelka Open English v Berouně, pořádám kurzy angličtiny pro děti a dospělé tak, aby je to bavilo a měli výsledky. Ale jsem taky žena, máma, dcera, vnučka, teta, milenka… Co chci od života?
Poslední roky se neustále honím. Za čím ale? Chci být úspěšnou v práci, chci něco dokázat. Chci, aby tu po mně něco zůstalo. A taky chci být skvělá máma. Pečovat o domácnost a o lidi kolem sebe. Upřímně – ta domácnost mi úplně nejde. Raději se seberu a jedu se synem na výlet, než abych uklízela.

Až v poslední době jsem se naučila „outsoursouvat“, předávat činnosti, které mě nebaví nebo neumím tomu, koho baví a umí je líp. Už se tedy nesnažím mýt okna nebo uklízet celý dům. Přiznávám se k tomu dobrovolně, prostě to nedávám. Tak proč to nenechat někomu, kdo to udělá rád, dobře a dostane za to zaplaceno?

O poznání míň mi jde v práci přenechat zodpovědnost někomu jinému. To vedlo akorát k tomu, že jsem se dostala do stavu, kdy už to prostě dál nejde. Jsem unavená, hodně unavená. Takže co s tím?
Ve svém kalendáři naplněném k prasknutí, jsem si vyhradila čas na sebe. Od pondělí 18 hod do úterý 18 hod. Směšně málo, že?

Začala jsem opět myslet na sebe a své koníčky. Moc ráda jsem kdysi zpívala, dokonce ve sboru a před několika měsíci jsem začala opět chodit na hodiny zpěvu. Je to nepopsatelný pocit. Krása, nádhera, když Vás učí někdo, kdo to fakt umí a kdo z Vás umí dostat něco, co jste netušili, že tam je. V devět hodin večer jsem odjížděla napumpovaná endorfiny po hodině a půl zpívání, ale ještě jsem pořád nevěděla, kam pojedu. Jelikož jsem byla tak zaměstnaná, že jsem neměla čas si nic zamluvit, začala jsem obvolávat wellness centra v okolí do hodiny jízdy autem teprve v úterý odpoledne. Plán by večer odjet, někde přespat a dopoledne si užít koupele, masáže, relaxační hudbu a zelený čaj. K mému překvapení nebylo nikde volno a nebo otevírali až odpoledne, kdy jsem se už potřebovala chystat na cestu zpět. Nakonec jsem našla krásné ubytování u Konopiště. Paráda, ráno bych jen přejela do osvědčeného wellness centra, kde jsem byla vloni s kamarádkou a moc se nám tam líbilo. Když jsem však projížděla okolo Berouna,  kde bydlím, i přes vysokou koncentraci enforfinů v krvi se dostavila únava. Navigace mi říkala, že pojedu ještě 55 minut. Chci vůbec ještě někam jet?

Sjela jsem z dálnice, zrušila rezervaci a zavolala mámě. Ač se vidíme několikrát týdně, nemáme vlastně ani moc času si popovídat. Bylo něco málo po půl desáté a já jsem se s malým kufříkem drncala přes parkoviště k místu, kde jsem přes dvacet let bydlela.

Bylo to fajn. Dala jsem na intuici. Ta malá vnuknutí, pocity, kterým skoro nevěnujeme pozornost, protože děláme tisíc věci najednou. Máme plány, termíny, musíme obstarat všechno kolem, ale přestali jsme žít v souladu se sebou.

Wellness se nekonal. Ráno mi po telefonu řekli, že otevírají procedury až odpoledne.
Mohla bych být naštvaná. Konečně si najdu čas a ono to nevyjde tak, jak jsem si představovala. Ano, bylo to úplně jinak, než jsem si původně myslela. Ale je to dobře. Akorát bych se honila za tím, že musím někam dojet, tam si rychle odpočinout, paradox, že? A zase honem domů. Mělo by to vůbec smysl?

Chvilku jsem seděla v autě na kraji silnice a přemýšlela, co budu tedy dělat.
V hlavě mi bliklo několik věcí, které jsem chtěla už několik dní udělat, ale nezbyl na ně čas. A do toho mi přišel email o jarním úklidu v hlavě. Jo, přesně to potřebuju. Potřebuju pár dní, ne jen jeden. Potřebuju mít hotové vše, co čeká v řadě, až se k tomu dostanu. Teprve potom si budu moci pořádně odpočinout a užít si to.

Jela jsem vyzvednout držák na telefon do auta, abych konečně jezdila bezpečně podle navigace, která na mě kouká na správném místě. A stativ, abych mohla lépe točit videa pro děti a na angličtinu. Koupila jsem si kryt na telefon, aby, když mi spadne na zem, se nerozmlátil na kusy. Na dětskou oslavu narozenin jsem vybrala ovoce.  A nakoupila jsem růže. Miluju kytky. Dělají mi velkou radost.

Všechno tohle jsem si užila. V klidu, bez toho, abych neustále sledovala čas.
Bylo to perfektní. V obchodech nebyli lidi, nečekala jsem ve frontách. Když jsem platila faktury za telefon (také jedna z činností, kterou jsem odkládala na nejzazší možný termín), milý pohledný muž se mi přišel zeptat, co potřebuji a zda bych si mezitím dala perlivou a nebo neperlivou vodu, než obslouží pána, co byl přede mnou. Milá překvapení, to, co nečekáte, co Vám udělá radost. Nebo jen úsměv. Má neuvěřitelnou sílu. A nic nestojí.

Ještě umyju auto (v myčce, samozřejmě)  a spálím staré papíry, které mi leží už roky ve sklepě.
Úklid v hlavě a taky doma, to mě teď čeká. Možná, že právě tím úklidem doma se hlava pročistí sama.

A přeci jen si užiju trochu péče. Nechám se nalíčit u skvělé ženy. Už jsem objednaná.
Zastavte se. Rozhlédněte se kolem sebe. A koukněte se na sebe, do sebe. Jaký máte právě teď pocit? Co byste mohli udělat, abyste se cítili lépe?

Já si teď dám zázvorový čaj s medem a mátou a pořádně si ho vychutnám. A večer přivezu mámě růže, co jsem koupila.
Krásný den!