Dnes jsem:
Jsem ulepená od kaše, přesnídávky, na ponožkách mám přilepené kukuřičné křupky a vlasy slepené banánem.
Oblečení umazané od Sudokrému a ruce od thymiánové masti.
Doma je neuvěřitelný bordel, lednice je buď úplně plná nebo úplně prázdná a na návštěvu k nám chodí jen opravdoví přátelé, kterým je jedno, že máme v kuchyni plno neumytého nádobí a na zemi drobky od křupínků.
Jsem moc vděčná za intuici, která mě vede životem a které se konečně učím naslouchat.
Jsem moc vděčná za to, že se už vyspím celou noc. Za to, že si můžu jít večer sednout na terasu a jen tak být. Za intuici, která mě vede životem a které se konečně učím naslouchat.
Občas se mě někdo zeptá, jak to zvládám. Ano, někdy je to těžké, někdy jsem neskutečně unavená a chce se mně brečet. A taky brečím. Zoufalstvím, vyčerpáním a únavou, vztekem.
Ale pak se na mě podívají ty obrovské kulaté a hluboké oči a zazubí těch pár zubů (ve všech třech případech) a já vím, že to dám. Že musím, protože jsem máma a jsem máma těch nejúžasnějších dětí.
No a teď už půjdu spát, což znamená, že vypustím vanu, uklidím kočár, poklidím ten svinčík v kuchyni a na terase…a možná se ještě zamyslím nad tím, jakou udělám dětem angličtinu.
Dobrou noc
😍