Proč jsem si oblékla svoje svatební šaty po 12 letech znovu

Umělecká tvorba v minulém století.

Narodila jsem se v druhé polovině 20. století. Zní to šíleně 🙂 a pro moje děti hodně archaicky. Když jsem byla v pubertě, nebyly mobilní telefony, ani internet, což si ten nejstarší syn neumí vůbec představit. Neměli jsme iPody, ani iPhony. Měli jsme walkmany a kazety jsme přetáčeli na tužkách, abychom šetřili baterky. Když jsem chtěla znát slova nějaké písničky, musela jsem si počkat, až ji budou hrát v rádiu a nebo v televizi, nahrát si ji a pak pouštět a slova zapisovat. Tehdejší pořad Eso byl na to ideální. Čekala jsem, až zazní legendární Čago Bélo, šílenci, od Terezy Pergnerové a pak už jen se zatajeným dechem držela magneťák s mikrofonem u repráku televize.

“Teď prosím buďte všichni zticha, budu nahrávat”,

prosila jsem rodinu v bytě a přála si, aby nikdo nezazvonil na zvonek nebo nejelo kolem nějaké hlučné auto.

Když se to nepovedlo, čekala jsem na reprízu pořadu a nebo na další týden a modlila se, aby daná píseň byla stále v žebříčku hitů.

Sci-fi, co?

Dárek k narozeninám.

Ještě víc práce jsem měla s tím, když jsem chtěla udělat radost tomu, kterého jsem milovala. Jeho narozeniny se blížily a já jsem si řekla, že mu chci dát originální dárek. Nazpívám mu písničku. Byla jsem úspěšná s lovem nahrávky, kterou jsem si pak pouštěla pořád dokola, abych si správně zapsala slova. Vymyslela jsem, co k tomu zahraju na flétnu, zapsala si to do not a začala trénovat.

Spolužák, který hrál na několik nástrojů, mi pomohl s podkladem. Nahrávali jsme ve sklepě školy po vyučování a vytvořili si tam takové amaterské provizorní nahrávací studio. Klávesy s flétnou, pořád dokola, dokud to nebylo správně. Mixáž a pak zpěv. A zas a znovu.

Našla jsem doma po letech pracovní kazetu, kde bylo asi 15 verzí. Zpívala jsem tolikrát, dokud to nebylo takové, jaké to mělo být. Pak bylo potřeba to “slepit” vše dohromady.

Doma jsem to přehrála na novou kazetu, namluvila text s věnováním a napjatě čekala, co na to můj milovaný bude říkat.

Totální rozčarování.

Koukal na kazetu jako husa do flašky. Pak si ji pustil a tvářil se ještě hůř.

“To jsi dělala sama?”

Vysvětlila jsem mu, co všechno jsem dělala já sama, jaká to byla práce, ale že s nahráváním a podkladem jsem potřebovala pomoc.

Žádné děkuju, žádná radost. Jen vztek. Vztek, že jsem trávila čas přípravou na dárek pro něj s někým jiným, koho on neměl rád.

Byla jsem smutná, cítila jsem se nepochopená a nedoceněná. Ale co víc, nechala jsem v sobě vzbudit pocit, že jsem dělala něco, co jsem dělat neměla.

A já mu dovolila, aby tento pocit ve mně posiloval ještě mnoho dalších let.

Letos jsem měla možnost si stejnou písničku zazpívat na jedné akci.

A tady je srovnání 🙂

Retro

Tohle je původní nahrávka, kterou jsem nahrála na iPhone tak, že jsem ho jednoduše položila vedle kazeťáku. Je vyplněná fotkami, které jsem našla z doby, která pro mě byla moc důležitá. Zdaleka neobsahuje všechno, co jsem zažila. Na to budu muset prohledat spoustu dalších krabic s fotkami. 😀

Odhaluje ale něco málo z mého dětství, 7 let primy-septimy, VŠ a zážitků z práce.

21 let rozdíl.

Já v roce 1997 a znovu po 21 letech. Pro trochu rebélie jsem si na sebe navlékla svoje svatební šaty, udělala ze sebe princeznu Verunku a s láskou vzpomínala na to, jak jsem tuhle píseň zpívala poprvé. Byl to zajímavý pocit.

Když jsem si doma pouštěla starou kazetu s touhle písničkou na starém magneťáku, můj syn se zeptal s naprostým úžasem: “mami, Ty zpíváš v rádiu?”

“Ne, zlato, to je kazeta”, zněla odpověď a já se musela usmát, když se mi vybavilo, jak jsem mu vysvětlovala poprvé, co to je kazeta.

Už tenkrát, při nahrávání jsem měla dopředu strach, až si to bude můj nejmilější pouštět. Představa, že bych to měla pouštět někde jinde, byla nepřípustná.

Komfortní zóna.

Totální překročení. Nejen, že jdu nyní zpívat mezi lidi, na což bych si před lety ani neodvažovala pomyslet, ale zveřejnění nahrávky, která není dokonalá, to je prostě něco neslýchaného. Ano, sice přednáším na konferencích, vyučuji skupiny lidí a mluvím před mnoha lidmi na veřejnosti, ale zpívání, to je úplně jiná liga.

Když jsem zpívala poprvé (myslím teď v dospělosti), trémou jsem se tak třásla, že jsem nebyla schopná zkrotit třes těla, natož se soustředit na svůj hlas. Klepala jsem se jak ratlík. Ten třes jsem zažila jednou na skále. Rozklepaly se mi nohy tak, že jsem měla co dělat s tím, abych se udržela na místě a nespadla dolů. Že bych lezla za tohoto stavu výš, bylo naprosto vyloučeno.

S hlasem to bylo vlastně stejně. Nešlo se soustředit na to, abych předvedla super výkon – zvonivé výšky, propojení s dechem a další věci, na které jsem měla myslet. Moje myšlenky se ubíraly jen k tomu, abych se přestala klepat.

Naprosté překročení však pro mě teď je to, co právě dělám. Zveřejňuji něco, co není perfektní.

Trénink z nás dělá mistry.

Byla jsem zvyklá dělat věci perfektně. A když to není perfektní, prostě to ještě není hotové, dokonalé, takže o tom musím mlčet, musím to schovat. Tímhle způsobem by asi nevznikla nikdy žádná kniha, neposlechli bychom si žádnou novou píseň a také by nebyly žádné objevy, protože právě ty velmi často vzniknou, když někdo udělá chybu, změní postup nebo prostě vyzkouší něco nového.

Ne, že bych byla mistrem. Mám pořád hodně, hodně co zlepšovat. A pokaždé zjistím, že je něco dalšího, co můžu překonávat a co se mám učit. Ale tím, že trénuju, se lepší kontrola nad mým tělem. Už se netřesu, tedy rozhodně ne tolik. Trému mám pořád a někdy způsobí, že se mně chvěje hlas, že zazpívám něco pod tónem nebo že to prostě není takové, jaké bych si to přála ukázat. Často zapomínám slova, ale zase umím improvizovat a někdy vznikají hodně vtipné verze písní, jako třeba, když jsem na vánočním koncertě rozesmála moji úžasnou paní učitelku za klavírem, která měla hodně co dělat, aby nevyprskla smíchy. V muzikálové písni JSI MŮJ PÁN jsem si nemohla vzpomenout na slovo začínající na “ú” a místo:

“co dám ti já,
jen úzkost mám”

jsem zazpívala

“co dám ti já,

jen úsměv mám”

Prostě jsem tam strčila jiné dvojslabičné slovo a myslím, že si toho nikdo jiný než my dvě nevšiml.

Ne, nemusí to být perfektní.

Je to dokonalé v té chvíli tak, jak to má být. A ten, kdo vás, nás, mě pořád soudí, si může trhnout nohou. Oni neví, jak vám v tu chvíli je. Jestli jste po nemoci nebo dokonce nemocní na místě. Jestli máte stres, protože právě probíhá soudní líčení, kde Vám jde o děti. Nebo právě prožíváte těžké období kvůli rozvodu. Nebo máte tolik práce a nevíte, za jaký konec vzít dřív, abyste uživili rodinu.

A proto jdu s kůží na trh já. Není to dokonalé. Vím, jak to zazpívat líp. Ale pro ten okamžik to bylo dokonalé.

Amen.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Martina Vokurková Chocová

Profesí jsem forenzní genetik a soudní znalec a svoji práci mám moc ráda, protože je plná nečekaných událostí a já nesnáším rutinu. Také jsem lektorka angličtiny a zároveň rebel, který učí jinak, než v klasických školách (již 20+ let), autorka online kurzu angličtiny pro děti CoolBeans a projektu myška Millie pro děti. Jsem mámou 3 úžasným dětem, které mě každodenně školí např. v trpělivosti (9 letého kluka a dvouletých neposedných dvojčat) A taky jsem žena, která se nevzdává při prvních, druhých, ani třetích nezdarech a jde životem svojí vlastní cestou. Miluji hudbu (zpěv a nadchla jsem se pro bicí), která mi pomáhá přežít těžké chvíle a přináší radost do života. A jsem nadšená spisovatelka příběhů, povídek a článků pro vlastní potěšení a inspiraci druhým. Prožila jsem mnoho šíleného, abych se naučila vážit si maličkostí každodenního života.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.