Rituály nádherného života II

V roce 2016

Tři roky zpátky jsem napsala zamyšlení nad tím, jak moc lidí si pořád na něco stěžuje a že je to jen v naší hlavě a nastavení mysli, zda chceme vidět události pozitivně nebo negativně.

Co jde tedy udělat pro to, abychom vedli lepší, šťastnější a radostnější život? Uváděla jsem 10 rituálů (celý článek si můžete přečíst TADY).

Jde o rituály, které zařadili do svého života mniši, jedná se o:

1.Rituál samoty

2. Rituál fyzična

3. Rituál zdravé výživy

4. Rituál bohatých znalostí

5. Rituál zářivého žití

6. Rituál brzkého probouzení

7. Rituál hudby

8. Rituál mluveného slova

9. Rituál shodného charakteru

10. Rituál jednoduchosti

Tenkrát jsem psala jsem o rituálu č.4 – o rituálu bohatých znalostí, který ve zkratce říká: ČTĚTE.

Dnes chci napsat rituálu č.7 – o rituálu hudby.

Hudbu jsem vždycky milovala. Jako dítě jsem zpívala jen tak doma, ale i v dětském sboru. Měla jsem zvonivý hlásek, soprán a často jsem byla vybírána na první hlasy a sóla. Byla jsem ale stydlivá a moje křehké sebevědomí dostalo hodně zabrat už ve škole, když jsem měla někde vystupovat nebo se předvést na veřejnosti, .

Ten, do kterého jsem se zamilovala, se totiž smál, když jsem se červenala.

Později, jako můj přítel, mi říkal, ať radši nezpívám a přezdíval mě „pátý hlas“ (bavilo mě vymýšlet druhé hlasy v písničkách a jeho to pletlo, rušilo, štvalo). Bylo mně z toho smutno a měla jsem vztek. Věděla jsem, že umím zpívat líp než všechny spolužačky, které pak byly vybírány na různá vystoupení. Já jsem se totiž radši nehlásila a když mě chtěli vybrat, protestovala jsem.

Tajně jsem snila o tom, že budu hrát na kytaru a zpívat v nějaké kapele.

V 15. letech jsem si nepřála k narozeninám nic jiného než kytaru. Do hudebky jsem chodila na flétnu, takže jsem znala noty i teorii, a tak jsem se začala učit doma sama na můj vysněný nástroj. Brzy jsem se naučila základní akordy a začala hrát trampské písničky a taky sama nějaké skládat. Říkala jsem si, že budu určitě jednou s nějakým kytaristou a zpěvákem, který mě bude bezmezně milovat a psala jsem o tom povídky.

Kytarista a zpěvák v jednom mi pak přišel do života o 18 let později.

Doslova mě vtáhl zpět do světa hudby a já po tolika letech zase cítila, že opět žiju, že se umím zase radovat, smát se a být šťasná. Bylo to kouzelné a já začala znovu zpívat. Tentokrát individuálně u té nejbáječnější úči na celém světě. Naučila mě, že ve zpívání se odráží nejen to, zda máte hudební sluch a hlasový rozsah, ale záleží také na tom, jestli jste unavení, ve stresu nebo také jestli máte zrovna menstruaci. Úplně nejvíc je ale o sebe-vědomí. Pokud se prostě cítíte blbě uvnitř sebe sama, zpěv bude podle toho vypadat. Naučila mě také, že když mně něco nejde nebo to nechápu, neznamená to, že jsem blbá. Znamená to, že to ZATÍM nechápu – takže buď jsem do toho bodu ještě nedozrála, ale ono to přijde, a nebo ona hledá jiný způsob, jak mně to vysvětlit. Představovat si tóny nemusí totiž všichni stejně a každému pomáhá něco jiného.  Nevěděla jsem, že se dá zpívat hlavou, třetím okem a nebo že mohou tóny vycházet 7. čakrou. Poznala jsem úžasné lidi a naučila se báječné věci.

Ve zpěvu se odráží vaše sebe-vědomí. Je z něj poznat, jestli se máte rádi, jestli jste unavení nebo nervózní.

Hudba je skvělá.

Poslouchejte hudbu. Zpívejte si. Hrajte. Skládejte. Hudba je jedním z nejlepších životabudičů. Pomáhá při depresích, smutku, únavě, nespavosti.

Už vím, proč ten čas nastal až nyní. Vše se děje tak, jak má a v tu správnou dobu. Protože kdyby se něco z toho, co se děje, stalo dřív, nedostalo by se nám správného poučení, moudrosti, vyzrání.

Tréma.

Pro někoho je to strašák. Noční můra. Něco, na co raději nemyslet. Pro mě už je teď výzvou. Baví mě testovat sebe sama a pozorovat trému. Někdy si s ní dokonce povídám.

„Tak co? Co na mě chystáš dnes?“

Naučila jsem se ji mít dokonce ráda. Posouvá mě totiž dál a výš. Udržuje mě ve střehu. Ale už mě neparalyzuje jako dřív, když jsem stála před třídou a měla přednášet referát. V té třídě seděl ten, koho jsem milovala a vedle mě za katedrou seděla moje máma.

Těším se na další koncert. S každým dalším je ve mně totiž více sebedůvěry. A navíc vím, že i když by se něco nepovedlo, jde se dál. Nic se neděje, protože příště se to podaří líp. A proto teď říkám:

Neberme se tak vážně.

A neberme příliš vážně náš život. Stejně z něj nevyvázneme živí. (To řekl Elbert Hubbard).

PS: Už 8 měsíců hraju na bicí.

PPS: Příště zveřejním nějaké video z koncertu 🙂