Bývala jsem někým, kdo měl panickou hrůzu mluvit před publikem. Rudla jsem a nemohla ze sebe dostat kloudné slovo. Možná právě proto dnes přednáším po celém světě, vzdělávám dále specialisty a přespávám v pětihvězdičkových hotelích. A mám kolem sebe spokojené dospělé a šťastné děti. A to všechno díky angličtině.Přestože moji rodiče nesmyslně bazírovali na jedničkách i z předmětů, které mi nešly samy od sebe, jsem jim moc vděčná za jazykové kurzy. Od páté třídy jsem chodila do jazykovky, protože angličtina na základní škole neumožňovala potřebný rozvoj. A přestože ani na jazykové škole nebyl styl výuky o moc lepší, jiný jsem neznala, takže jsem dělala pilně cvičení z učebnice. Píle se mi vyplatila a já v 10 letech díky úspěšně složenému testu vyjela do Holandska.
Byla jsem vedena k tomu, že musím tvrdě makat, abych se dobrala cíle. Ano, jde to a jsem toho důkazem, ale dá to velké úsilí a práci. V 17 letech jsem tedy úspěšně složila zkoušku FCE a dvoje prázdniny strávila jako au-pair v Anglii. Po Státní zkoušce z angličtiny následovala stáž v Belgii a studium na Universitě ve Walesu ve Velké Británii.Stejně jako mi nešlo mluvit před třídou a přednášet referáty, bojovala jsem s matematikou. Dodnes neumím ani malou násobilku a čísla si počítám na prstech. Přesto jsem jedné americké firmě vydělala desítky miliónů dolarů. Jak je to tedy možné? Jde o to se soustředit na to, co umíte a v tom se zdokonalovat.
Vystudovala jsem mikrobiologii, bakteriální genetiku na Karlově universitě. Už v prvním ročníku jsem ale měla chuť s tím seknout. Nešlo mi učení se nazpaměť.Dlouhé seznamy systémů živočichů či rostlin. Anatomie, fyziologie, biochemie, samé memorování. Došlo to tak daleko, že jsem v noci, když jsem si vzpomněla, že neumím zařadit nějakou rostlinu, svítila baterkou na zeď, kde jsem měla nalepené archy celého systému, pestrobarevně podtrhané.
Často jsem si říkala, zda to má cenu, ale bylo mi vtloukáno, že se musím prostě učit. Takže jsem zatnula zuby a následovalo memorování chemických rovnic, vzorců a metabolických drah. S vypětím veškerých sil jsem se protloukla do třeťáku, kde se rozhodovalo, kterým směrem se ubírat dál. Vybrala jsem si specializaci a třikrát týdně jezdila pracovat do Mikrobiologického ústavu Akademie věd, kde jsem dělala diplomovou práci. Fascinovalo mě to! Byla jsem tam nejmladší, nejmíň zkušená, ale nadšená.
Konečně jsem začala dělat něco smysluplného.
Bylo to úžasné. Práce s bakteriemi, pravidla sterilní práce v laboratoři, sledování rezistence na jedovaté látky. Klonování, experimenty na degradaci organických látek. Konečně jsem mohla dělat něco jiného, než se jen učit spousty věcí nazpaměť. Potkala jsem tam skvělé lidi, kolegy a školitele, kamarády.
Celou tu dobu mi byla znalost angličtiny skvělým pomocníkem. Psaní odborných článků, čtení publikací, sepisování diplomky, reprezentace v zahraničí. Bez angličtiny by to nešlo. Navíc byla celou tu dobu právě angličtina mou obrovskou vášní. Přivydělávala jsem si učením a sama se dál vzdělávala. Díky tomu se mi povedlo dostat se na půlroční stáž do Velké Británie, kde jsem pracovala ve věhlasné laboratoři profesora Williamse, předního odborníka na degradaci xenobiotik.
Byla jsem nadšená tím, jak to tam fungovalo. Spolupráce, konzultace, úžasní lidé. Vůbec se mi nechtělo zpět. Jako bych snad tušila…. Za dobu mé nepřítomnosti se to v naší laboratoři hodně změnilo. Můj školitel odešel, stejně jako někteří kolegové. Přátelská atmosféra byla pryč. Přišla rivalita a závist. Práci jsem dokončovala ve stresu. Některé mé soubory, ve kterých jsem měla uložené výsledky několikaleté práce, se čirou náhodou pokazily a já musela experimenty znovu opakovat. Nesměla jsem používat laboratorní počítač a nad tím vším visela hrozba „Buď vůbec ráda, že to tady smíš dodělat“. Chtělo se mi brečet..
Tři roky práce. Co budu dělat?
Po úspěšném absolvování jsem Akademii věd už nechtěla ani vidět.
Nastoupila jsem na místo forenzního genetika v Kriminalistickém ústavu v Praze. Nová školení, kurzy a úplně nové téma mi opět nalily energii do žil. Jako policistka jsem se naučila i střílet a práce forenzního experta mě maximálně bavila. Stejně jako to klonování o pár let zpět…
Díky ní jsem se dostala na školení FBI pro CODIS (program na Národní databázi DNA), mohla jezdit na konference a sbírat cenné zkušenosti a znalosti. Ty mne dovedly do současné pozice manažerky pro střední a východní Evropu pro forenzní laboratoře významné firmy. Zde přednáším, školím, pomáhám, motivuji.
Celý život jsem dělala vše pečlivě dle dopředu promyšlených detailů.
Pílí jsem se v průběhu let propracovávala dál a dál. Ale bez znalostí angličtiny bych nikdy nebyla tam, kde jsem dnes. Byla to dřina a já už dnes vím, že to jde lépe a snadněji. A právě proto pořádám kurzy angličtiny pro děti i dospělé. Motivuji lidi a učím, jak se učit jinak než ve škole. Snadno, přirozeně a hlavně, aby to bavilo.
Mnoho lidí „začíná“ s cizím jazykem pořád od začátku. Nikam se neposouvají a žádné pokroky se nedějí. A s jazykovkami se roztrhl pytel. Je u nás hodně lidí, kteří umí anglicky. Je u nás i poměrně dost rodilých mluvčích. Ale umí opravdu učit?
To je velký problém, který graduje hlavně u dětí už v mateřské škole.
Naše školství je sešněrované spoustou pravidel, a tak šikovní, nadaní a motivovaní učitelé brzy ztratí iluze a jdou jinam. Vím to, sama učím již 17 let. Dělala jsem lektorku v jazykových školách a učila ve firmách v Praze, ale nikdy jsem neměla odvahu zorganizovat něco sama.
Vše se zlomilo, když jsem čekala svého syna.
Byla jsem šťastná, spokojená, plná radosti a očekávání. Co ho všechno čeká? S čím mu budu schopná pomoci? Jak mu usnadním život? Bez znalosti cizího jazyka se neobejde. Začala jsem aktivně zjišťovat, jak je to s výukou u malých dětí. A zjistila, že je tedy hodně co vylepšovat.
Chtěla jsem zajistit kvalitní výuku své, tehdy jen pár centimetrů velké, fazoli a všem dalším takovým fazolím! A to rozhodlo. Tím okamžikem vzniklo centrum Open English.
Začala jsem opět studovat. Tentokrát při práci. Také jsem obešla mateřské školy a zjistila, že nesouhlasím s tím, co si mnoho učitelů a provozovatelů školních zařízeních myslí o dětech a výuce jazyků.
„Učit děti je snadné! Moc toho neumí, takže je může učit každý.“
„Malé děti angličtinu nepotřebují. Naučí se ji ve škole. Ať se naučí nejprve pořádně česky!“
„Nemůžeme si dovolit externího lektora, takže nám angličtinu vyučují naše paní učitelky.“
„Nebudeme rozdělovat skupinu 20 dětí, budou mít hodinu společně.“
„Zazpívejte si s dětmi nějakou písničku. Ať můžou doma říct, že měly angličtinu.“
Byla jsem v šoku!
Uvědomila jsem si, že rodiče potřebují pomoc. Potřebují ukázat, jak si mají vybírat kurzy a také kdy a kde s výukou začít. Mohu jim předat své zkušenosti, aby věděli, že existuje jiný a lepší způsob, než jak jsme se učili jazyk my. Pochopila jsem, že moje znalosti ušetří rodičům spoustu energie, času a peněz.
Mé „fazoli“ je nyní 4,5 roku, jmenuje se Samuel a navštěvuje již 4 roky spolu s dalšími dětmi kurzy angličtiny, které pořádám. Anglicky celkem dobře rozumí a když se mu chce, tak se i domluví. Umí si např. říct o džus, o zmrzlinu, zeptá se, kde je máma nebo oznámí, že se mu chce čůrat.
Jsem na něj moc pyšná a když mě překvapí u večeře s kouzelným úsměvem „it’s delicious“ nebo mi přes okno ve školce zaznakuje „I love you mummy“, vím, že jemu a všem, kteří se k nám přidávají, dávám to nejlepší.
Chci, aby to další generace měly snazší, aby se děti nebály mluvit.
Chci, aby se učily anglicky snadno, protože to jde.
A taky chci, aby to pro ně byla zábava.